Ti kdo bloudí v temnotách

 Příběh navazuje na Na začátku byl králík. 

Chutě a choutky

 

„Dal bych si krocana. Divokého krocana na pomerančích. A k tomu dobré víno ze severu.“ řekl Jan Boleslav neklidně, zatímco žvýkal kus syrové vačice.

Bylo po úplňku. Jan Boleslav seděl pod obřím tisem v Querétarském lese a jedl syrové maso, které přinesl Rolf a jeho zvláštní pes. Jan si byl jistý, že Rolf přicestoval do Mexika sám, ve společném podpalubí by těžko takovou potvoru schoval. Takže si ho musel opatřit až v Querétaru v poslední době, kdy často trávil dny a noci mimo kasárna. Jana Boleslava napadlo, že ten pes je možná toulavý a naopak si našel Rolfa. Každopádně teď byli nerozluční a Jan Boleslav měl často pocit, že jim dělá křena. Vztah mezi Rolfem a tím zvířetem dalece přesahoval obvyklý vztah mezi hospodářem nebo lovcem, a jeho psem. Bylo v tom až něco nepřirozeného.

„Krocana.“ zopakoval po něm Rolf nepřítomně. Pravou rukou si pohrával s nožem, kterým před chvílí porcoval vačici, a levou objímal svého podivného psa. Zvíře nemělo skoro žádnou srst. Bylo velké asi jako člověk a mělo pozoruhodně pronikavý pohled.

„Jak ti je?“ zeptal se Rolf.

Jan Boleslav nedávno utrpěl nějakou formu nervového šoku, to když se dozvěděl o smrti císaře. Hned poté ho pokousal nějaký netopýr. Jan měl několik dní horečky a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Naštěstí ho našel Rolfův podivný pes. Zůstali s ním v lese a čekali, až se dá do pořádku. Do kasáren nemělo smysl se vracet, tvrdil Rolf. A do města také ne, dokud se Jan trochu nezotaví. Hemžilo se to tam povstalci. Táhnout s sebou maroda by bylo nebezpečné pro všechny.

„Dost dobře na to, abych došel k Malinche něco vypít.“

Jan Boleslav nechtěl působit nevděčně, ale syrová strava mu připadala fádní. Dokázala sice utišit hlad i utlumit podivné fantazie, ale přece jen by si rád ještě v životě dopřál i něco lepšího.

„No tak, neříkej že by sis nedal trochu teplého jídla.“

„Je to nebezpečné, Jeníku. S tou uniformou je to jako kdybys měl na sobě namalovaný terč.“

Jan si teprve teď uvědomil, že Rolf na sobě nemá uniformu. Byl oblečený v tmavé košili a kalhotech, jaké nosili povstalci. Rolf byl vysoký. Kalhoty mu byly krátké a rukávy košile mu končily na předloktích. Jana by zajímalo, kde si oblečení opatřil. Nejspíš ho koupil od nějakého pobudy. Jana napadla ještě jedna možnost, ale nechtěl si ji teď představovat.

„Je mi dobře. Nechci zbytek života strávit tady v lese. Jestli se ti Querétaro nelíbí, můžeme se vypravit za Juanem Díazem. Ten ví, jak se malérům vyhnout. Kam to říkal, že jedou?“

„Do Cuzcatlánu. Ať se propadnu, jestli vím, kde to je. Máš pravdu - seženu ti něco na sebe a zajdeme k Lloroně. Juan Díaz k ní často chodil - možná nám bude umět říct, kde ho máme hledat.

Rolf se zvedl, otřel si ruce do kalhot, a prostě šel pryč. Světlé vlasy mu padaly na ramena jako hříva vlka. Pes tiše vyskočil a vydal se za ním. Jan zůstal sedět pod stromem. Oblečení, které měl na sobě, připomínalo uniformu jen vzdáleně. Bylo špinavé od zaschlé krve a bylo vidět, že už ho má na sobě dlouhou dobu.

Možná, napadlo zničeho nic Jana, by ho povstalci mohli považovat za mrtvého vojáka, který se probudil a přišel je strašit.

 

Na sekeru nenaléváme

 

Jan už dávno ztratil pojem o čase. Nevěděl jestli je ráno nebo odpoledne. Po nějaké době čekání se vrátil Rolf se psem. Na obou bylo vidět, že něco jedli a to něco bylo plné krve. Rolf po Janovi hodil vlněné pončo a halenu neurčité barvy. Vojenské kalhoty a boty si může nechat, někteří povstalci je nosili, takže tím nebude nápadný. Na košili byly stopy čerstvé krve, ale ne tolik, aby to Janovi bránilo si ji obléknout.

Rolf počkal, až se Jan převlékne. Jan šel pomalu. I když si to nechtěl přiznat, nebyl ještě úplně v pořádku. Rolf se mu rychlostí chůze přizpůsobil. Když došli na kraj lesa, pes zůstal stát.

„Nejde s námi?“ zeptal se Jan překvapeně Rolfa.

„Prý počká tady. Naběhala se dneska dost.“

Jan nevěděl na co reagovat dřív. „Naběhala? A jak to že „prý“? Ty s tím psem mluvíš?“

„Svým způsobem jo. A jo. je to ženská. Tak se od ní radši drž dál.“

Byla to jedna z těch nesmyslných odpovědí, které Janovi vrtaly hlavou. Ale jinak Rolf působil příčetně, tak to radši nezkoumal.

Do města to byla slabá hodinka. Mezitím se sešeřilo a Jan viděl, že je pozdní odpoledne a blíží se večer. Querétaro v té době nebyla žádná metropole. Za chvíli už bušili na dveře cantiny u Malinche. Bylo už šero a zavřenými okenicemi ven prosvítalo světlo.

„V lokále se svítí. Zabouchej ještě ať nás slyší.“

Podnik byl tišší než obvykle, ale Jan si to v tu chvíli neuvědomoval.

Seňora Malinche pootevřela dveře, vykoukla ven, protáhla se kolem futer, zavřela za sebou, a stoupla si zády k zavřeným dveřím aby jim vlastním tělem zabránila ve vstupu.

„Co se děje, seňoro? Chtěli jsme se jen napít. Vidím že máš otevřeno, tak nás pusť dál.“

„To je rodinná věc. Tady nemáte co dělat.“ podívala se na ně nepřátelsky a pokřižovala se.

„Zmizte odsud, než si vás někdo všimne.“

Jan pochopil, že na krocana a víno může pro dnešek zapomenout.

„Nevíš, kde bychom našli seňora Díaze? Říkal, že jede do Cuzcatlánu, ale nevíme kde ho tam hledat.“

„Ten chlap mi dluží peníze. Spoustu peněz. Řekněte mu, ať mi je pošle, ale radši ne po vás. To by nebylo dobrý pro nikoho. Ať pošle nějakého dobrého křesťana. Cuzcatlán je mrňavá vesnice na jihu. Řekněte že hledáte mantequera, někdo vám ukáže, kde je. A teď už běžte. Nechci aby mě s vámi viděli.“

Protáhla se dovnitř a zavřela za sebou. Slyšeli, jak zastrčila závoru. Podívali se na sebe, a pomalu se vydali pryč. Ušli asi pět kroků, když někdo řekl:

„Stát.“

Otočili se. Za nimi stál chlap. Mexický klobouk měl stažený tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Černá košile s třásněmi se mu napínala na tučném těle. Křížem přes hrudník měl zásobníkový pás a mířil na ně opakovací kulovnicí.

„Co jste chtěli u seňory Malinche?“

„Co je ti po tom?“ zeptal se temně Rolf.

„Řekl bych, že půjdete se mnou. Někdo by se vás rád na něco zeptal. Dejte mi vaše zbraně - aha, vy žádné nemáte. No, to je ovšem smůla.“

„Ani nevím.“ řekl Rolf. Náhle klesnul na všechny čtyři a skočil. Jan viděl, jak se v letu přeměnil ve vlka a jak se zakousl muži do krku.

Dříve, ještě než ho pokousal netopýr, byl by Jan pravděpodobně v šoku a nebyl by schopen reagovat. Nyní ale, sám sebou překvapen, rozhlédl se po zšeřelé uličce. V jednom temném stínu zahlédl pohyb a došel si tam pro výrostka, který se pokoušel zmizet. Položil mu jednu ruku na rameno, druhou ho chytil za bradu, a trhnul. Jedním pohybem mu zlomil vaz. Bylo to milosrdné a bezbolestné. Pak se mu udělalo před očima temno. Jeho křehká mysl ještě nedokázala čelit jeho nové realitě, a zastřela jeho vnímání po čas, na který podlehnul pudům. Když se za chvíli probral z tranzu, vyklouzlo mu z rukou jen bledé vykrvené tělo bez viditelných známek násilí. Otřel si ústa od krve a začal opět plně vnímat.

„Můžeme?“ zeptal se Rolf. I on byl už po jídle, jeho oběť na tom ovšem byla o něco hůř. Vytržené cáry kůže a masa na krku tlustého Mexičana byly jednoznačným důkazem toho, co se tu stalo.

„Jistě. Nicméně mi budeš muset asi pár věcí vysvětlit.“ řekl rozmarně Jan.

S úklidem těl se nezdržovali. Nebe rychle černalo. Ubývající měsíc svítil skrz mraky syrovou citronovou žlutí. Rolf zavyl. Odněkud ze tmy přiběhla jeho společnice a olízla mu tvář.

„Seznamte se.“ řekl Rolf. „Tohle je Jan a myslím, že mu právě došlo, že je upír.“

Jan se ušklíbl.

„María“ představil Rolf svou společnici „není pes. Ona je chupacabra. Tak teď to víš. No, a já jsem..."

„Vlkodlak“ dopověděl za něj Jan. „Tak to budeme úžasná trojka. Cuzcatlán čeká. Pojďme.“

 

Cizinci na cestách 1

 

Ubývající měsíc modeloval svým sirným světlem bizarní krajinu z nočních můr. 

Míjeli políčka s kukuřicí a fazolemi. Indiáni je pěstovali společně s pálivými papričkami v jakýchsi hnízdech. V období setí vyhloubili jamky, do kterých vložili společně zrna kukuřice, fazolí a semena paprik. Každá plodina vzešla a vyrostla ve svém času a navzájem se chránily před škůdci. Fazole se plazily po kukuřici s tmavě zelenými a fialovými zrny. Celé rostlinné společenstvo vytvářelo ve dne veselou barevnou kompozici, ale v noci byl výsledný dojem spíše přízračný. 

Procházející trojice náladu krajiny vhodně doplňovala, což by jistě ocenil náhodný kolemjdoucí, kdyby se tam takový šílenec byl vyskytl. 

Ojedinělé haciendy měly okna pečlivě zabedněná a místní nevystrkovali nos. Doba byla problematická, krajem se mohli toulat povstalci, a o konfrontaci nestál nikdo. Jiné usedlosti naopak povstalce hostily, ale ani ty nestály o nečekanou návštěvu. "Kdo přichází uprostřed noci, nemůže mít poctivé úmysly." říkali venkované. Něco na tom bylo.

„Už nemůžu. Mohli bychom si udělat přestávku?" zeptal se udýchaný Jan kolem půlnoci. Posledních pár dní nebo možná týdnů proseděl v lese a nechal se obsluhovat. Ani upír nemá sílu ze dne na den. Musí k ní dorůst. Z hlediska svého upírského života byl Jan Boleslav pouhým batoletem.

„Jestli ti to nevadí, půjdeme se podívat, jak to vypadá okolo. Vrátíme se hned."

„Běžte. Je vidět, že máte moc energie."

„Naopak, ty jí máš tolik, jako čerstvě vykopaná mrtvola." zasmál se Rolf a vycenil při tom velké bílé zuby.

Jan nic nenamítal a tak se Rolf a chupacabrou Maríou vytratili a nechali ho tam.

Jan se natáhl se na suchou trávu vedle cesty a díval se do šišatého měsíčního kotouče. Pátral očima, jestli neuvidí otisk králíka, o kterém slyšel od Juana Díaze. Ale měsíc svítil syrově žlutou barvou tak silně, že na něm žádná stopa nebyla vidět.

Náhle Jan zaslechl zašustění větví a trávy. Bylo to blízko, nanejvýš pár metrů. Tiše se zvedl do podřepu a rozhlížel se. 

Udupaná zem na cestě ve světle měsíce zářila. Listy keřů a vysokých bylin se leskly. Viděl třpyt každé jednotlivé pavučiny a dokázal rozeznat i jejich obyvatele, obrovské exotické pavouky spřádající své sítě. 

Uvědomil si, že vidí každým dnem ostřeji, zejména v šeru a ve tmě. Přes den se snažil být ve stínu nebo si stínit oči kloboukem, protože v poslední době začínal být světloplachý. Měsíční světlo mu ale nevadilo.

Za chvíli rozeznal pohyb pod stromy a zaostřil na nepravděpodobnou postavu. Mezi stromy se pohybovala tmavovlasá dívka. Měla na sobě cosi lesklého, v pase širokou šerpu, a na široké sukni s volány rozeznal kontury květinového vzoru. Vyzařoval z ní spěch a neklid. Chvíli počkal a pak se neslyšně vydal za ní.

 

Cizinci na cestách 2

Manuel prohrábl řežavé uhlíky. Starý Estéban seděl už několik hodin opřený o vůz a díval se do ohniště. Všichni věděli, že každým dnem slábne, a jeho čas se blíží. Občas se probral a něco řekl. Jako tomu děvčeti, Esmeraldě. Prosmekla se okolo něj, ale on ji nečekaně chytil za ruku a přinutil ji, aby se na něj podívala.

„Ten se zelenýma očima. Je blízko. Ale nikam tě neodvede.“

Manuel se pokřižoval. Slyšel, že umírající někdy dostanou na poslední chvíli dar věštby. Starý Estéban takhle děsil jeho lidi už od San Juan de Río. To kvůli němu postupovali pomalu a často odpočívali. Když se nic nepokazí, zítra mohou být v Querétaru.

Pár starých vozů s dřevěnými koly, několik malých vytrvalých koníků, to bylo všechno, co v táboře stálo za řeč. Cesta venkovem nedala příležitost k výdělku, každý před nimi spíš zabouchl dveře, přestože nabízeli nejrůznější služby, drobné práce, broušení nožů, ale i nějaké ty kejkle a věštění. O předpovědi se starala Lolanda, tělnatá žena omotaná snad tisícem pestrých šátků s třásněmi. Jen ona dokázala přinutit pohledem někoho, koho viděla úplně poprvé, aby jí otevřel svou duši i kapsu.

Esmeralda utíkala samozřejmě za Lolandou. Ale ta se jí podívala do očí, do dlaní, a pak řekla, že nic nepoví. Potom si od ní vzala pramen vlasů a kus sukně, umotala z toho chuchvalec a poručila Esmeraldě, ať to spálí na ohništi.

„Než dojedeme do Querétaru, nesmíš se za žádnou cenu vzdálit sama z tábora.“ Víc jí neřekla.

Paolo si vzal starou pušku a pár nábojů. Když se vrátil, nesl pár divokých králíků. Jídlo jim trochu zlepšilo náladu.

Z jejich skupiny zbylo jen pár lidí. Letošní rok nepřál ničemu. Krajinou se potloukali povstalci i vojenští zběhové. Často bylo slyšet střelbu. Cestou slyšeli zvěsti o konci císaře. Manuel byl k republikánským idejím skeptický a nejradši by to hned otočil zpátky na jihovýchod, ale byli už moc daleko. Querétaro bylo nejbližší větší sídlo. Třeba nebude tak zle. Jestli starý Estéban umře, a Manuel věděl, že se to blíží, bude dobře být nablízku kostela. Kdyby umřel po cestě a nechali by ho tam bez svátostí, mohl by je chodit strašit. Takže by ho museli naložit na vůz, dovézt do města, a vůz po pohřbu spálit. Manuel doufal, že Estéban dojede do města živý.

Vzadu na jednom z vozů děvčata probírala Estébanovu podivnou věštbu.

„Zelené oči, to bude jeden z těch cizinců z bílých domů. Naši chlapci mají všichni oči černé. Už je to tak. Přijde pro tebe princ, co jiného by to znamenalo.“ mínila Julia.

„Nikam tě neodvede. Asi bude do tebe tak zamilovaný, že opustí svoji rodinu, a připojí se k nám, a bude s námi cestovat přes hory a doly.“ napadlo malou Marcellu.

„Měla bys nasbírat kytky a dát si je pod hlavu, třeba se ti ukáže.“ navrhovala Vanessa.

„Je po úplňku. Kytky teď nemají sílu. Musíš počkat na další měsíc.“ řekla zkušeně Carmen, která z nich byla nejstarší. Ani jedné z nich nebylo víc, než šestnáct let.

Stmívalo se a nebe zčervenalo. Brzy vyšel měsíc. Jeho světlo přezářilo všechny hvězdy.

„Vidíš jak svítí? Když najdeme růži, dáš si ji pod polštář, a hned toho zelenookého uvidíš. A budeš vědět, co je zač.“ lákala Esmeraldu Vanessa. „Když půjdeme spolu, tak přece nepůjdeš sama. A mě Lolanda nic neřekla, tak co by se mohlo stát?“

Potichu se vyplížily z tábora. Nešly nijak daleko. Už za ohybem cesty, kam nebylo z tábora vidět, našly keř divokých růží.

„Počkej tu na mě, prosím, jen si dojdu támhle za to křoví.“ řekla Esmeralda, na kterou přišla tělesná potřeba.

Mnoho žen napříč kulturami a věky má největší strach z toho, že je smrt zastihne v nedůstojné situaci. K Esmeraldě byla v tomto smyslu smrt milosrdná.

Vanessa zůstala u růží a trpělivě čekala. Přitáhla si kolem těla velký barevný pléd proti chladu.

Pod stromy poblíž cesty uviděla dva psy. Nevypadali na první pohled nebezpečně. Jeden neměl skoro žádnou srst, ale druhý vypadal jako ti psi, kteří chodili s vojáky. Jestli jsou tu někde vojáci, měla by se ztratit a říct o nich ostatním. Ale možná jsou ti chlupáči toulaví. Jejich páni se jich zbavili nebo umřeli.

Co kdyby je vzala do tábora? Za trochu jídla by mohli hlídat vozy. Zatímco takhle uvažovala, menší z obou psů došel až k ní a šťouchnul ji čumákem.

„Máš hlad, chlupáčku? Půjdeš se mnou? Lehnete si ke mně na vůz a budete mě zahřívat?“

Vanessa zvedla hlavu a podívala se k lesu. Viděla Esmeraldu, jak se vrací, a zamávala na ni.

„Pojďte, zkusím pro vás najít nějaké jídlo.“ obrátila se k táboru.

Esmeralda si nepřipouštěla si žádné obavy. Viděla, že Vanessa našla nějaké psy, a jde s nimi do tábora. Vydala se tedy stejným směrem, jen se ještě zastavila u růžového keře. Pokusila se utrhnout jeden jediný květ. Větvička se ohnula, ale nepodařilo se jí ji ulomit. Jen se trochu roztřepila v místě ohybu. „Ach ne, nejde to.“ vyletělo z ní. Přece to teď nevzdá. Pokusila se větvičku ukroutit a uštípnout nehty.

„Dovolíte? Rád vám pomůžu.“ ozvalo se za ní.

Esmeralda ztuhla leknutím. Když se nic nedělo, pomalu se otočila. Za ní stál pohledný mladík ve vlněném ponču, o něco vyšší než ona. Měl světle hnědé vlasy a prohlížel si ji zelenýma očima.

Ustoupila stranou. Neznámý utrhl růži a podal ji Esmeraldě. „Co tak sama v noci? Nebojíte se?“

Měl neobvyklý přízvuk, bylo namáhavé mu rozumět. Nepochybovala, že je to její předpovězený princ, a rozbušilo se jí srdce. Esmeralda nebyla nejbystřejší koťátko z vrhu, takže když jí cizinec položil ruce na ramena, nastavila mu k políbení ústa, a pak ještě krk...

Jan Boleslav neodolal puzení přírody. Přitiskl rty na tmavý krk děvčete a zakousl se. O něco později si očistil ústa od krve a mrtvou uložil pod keř. Ruce jí spojil na hrudníku a vložil do nich růži.

Někdy tou dobou se Vanessa ohlédla a zjistila, že za ní Esmeralda nejde. Chtěla se pro ni vrátit, ale nahý pes jí stál v cestě a vypadalo to, že ji nechce pustit. Chtěla jít do tábora pro pomoc, ale vojenský pes ji zastavil a výhružně zavrčel. Zpanikařila a chtěla volat o pomoc, ale silné čelisti s velkými zuby umlčely její hlas jednou provždy.

Oheň pomalu dohasínal. Manuel uslyšel zaržání. Něco vyplašilo koně. Rozběhli se s Paolem skoro současně.

Jednoho koně našli v posledním tažení. Měl rozsápaný krk a břicho.

„Vlci.“ řekl Paolo.

„To nám tak scházelo.“ Ostatní koně se splašili a rozutekli.

„Teď nemá smysl je hledat. Najdeme je ráno.“

Vrátili se k dohasínajícímu ohništi. Estéban stále seděl ve stejné poloze. Manuela se zmocnilo neblahé tušení. Přiklekl k Estébanovi a jemně s ním zatřásl. Tělo starého muže se zhroutilo k zemi.

 

 

Pošta z Evropy

 

Domy, vyrovnané v jedné řadě podél svislé uličky na svahu kopce, vypadaly jako hranaté stavebnicové kostky. Všechny byly nízké, na čtvercovém půdorysu s vnitřním dvorem. Každý z domů zářil v ranním slunci jinou barvou. Dům Juana Díaze byl šmolkově modrý.

Juan Díaz a Luisa byli v ulici oblíbení. Jejich dům byl cítit vším možným, hlavně louhem a popelem, ale nikdo neuměl tak vybělit prádlo, jako Luisa, a nikdo široko daleko neprodával tak kvalitní a voňavé mýdlo, jako Juan Díaz.

Sousedé věděli, že ti dva mají chlapečka, který není jako ostatní děti. Chudáček byl němý a měl i nějakou tělesnou vadu, ale byl to veselý hošík, a uměl svými vylomeninami vykouzlit úsměv na mnohé tváři. Nejedna sousedka, když si přišla pro vyprané prádlo, nechala Luise pro chlapce nějakou domácí pochoutku.

Vědělo se o nich, že je to spořádaná a slušná rodina. Luisa se držela domácnosti a chlapce vedla tak přísně, jak jí to umožnilo jeho postižení. Juan Díaz občas zašel do cantiny na pár pohárků, ale hlavně domluvit kšefty. Byl dobrý obchodník a věděl to.

Zemí se nedávno prohnala občanská válka jako přílivová vlna, která opadla stejně rychle, jako se vzedmula. Nový vůdce lidu, jistý Rufin Barrios, měl obchodního ducha. Nákupčí ze zámoří se mohli přetrhnout, aby nabídli co nejvýhodnější výkupní ceny kávy a dalších komodit. Když se dařilo pěstitelům a obchodníkům, dařilo se i řemeslům. Cizinci hledali, co by mohli přivézt domů rodině jako exotický suvenýr, a tak se spousta lidí živila výrobou tradičních masek, truhliček, nádobí a podobně. Země bohatla a obyvatelstvo tloustlo.

Kolem desáté někdo zabušil na okno. Juan Díaz ještě vyspával, protože dlouho do noci vařil mýdlo na vnitřním dvorku. Luisa, která právě dokončovala úklid toho nadělení, pootevřela okno.

„Dobré ráno, seňora Luisa!“

„Dobré ráno, Migueli. Co nám neseš? Seňor Díaz ještě spí.“

„Teď dorazila pošta z přístavu. Nesu vám dopis. Stalo se něco v rodině?“

Luisa si psaní převzala, a převracela ho v rukách. Byl adresovaný Juanu Díazovi de Garayo. Jméno odesilatele jí nic neříkalo. Paní Marcilla Rheinfeldtová. Odesílací pošta Graz.

„Nemám tušení.“ musela odpovědět Miguelovi. „Ani jsem nevěděla, že můj muž takovou příbuznou má. Snad to není nic vážného.“

Luisa zamkla dopis do zásuvky vyřezávané cinkostny. Skříň s plastickými ornamenty, kterou si Juan Díaz nechal dovézt z Evropy, měla ve dvířkách horních skřínek sklo nahrazené hustým drátěným pletivem. Juan Díaz nechal tuto úpravu udělat po jednom ze zemětřesení, kdy se sklo vysypalo a Cipitio do střepů šlápl bosou nohou. Klíč si schovala do kapsy zástěry. Obávala se, že by jinak chlapec dopis našel a zničil dřív, než si ho pán domu přečte.  

 

Chvění a otřesy

 

Jan se neklidně přikrčil ke kmeni tisu. Nad ním hvízdla osamělá kulka, rozpleskla se o kmen stromu a spadla na zem. Prohlédl si ji a zavrčel. Stříbrná.

Do soumraku chyběly dvě hodiny.

Rojnice vesničanů postupovala směrem k lesu.

Zacouval pod nejbližší keř. Budoucnost neviděl zrovna růžově. Blížili se.

A potom se řada zavlnila. Odněkud z dálky přiletěly další výstřely a vyvolaly zmatek. Jan se zvedl na všechny čtyři a plížil se pryč. V duchu žehnal vzbouřencům, povstalcům, zběhům, lupičům a všemu tomu chaosu. Rozběhl se do hloubi lesa.

---

Juan Díaz kontroloval sbalená zavazadla. Chvíli zaváhal, ale pak ještě jednou otevřel velký kožený kufr a vyndal z něj fotografii v rámečku z leštěné oceli. Na obrázku se mračilo miminko v bílém povijanu. Do rohu kdosi připsal „Joselito, 15.9.1830“. Juan Díaz se na obrázek chvíli zamyšleně díval, a pak ho vrátil do kufru. Luisa to nekomentovala.

„Nevím jak Cipitio zvládne cestu,“ řekla po sto osmdesáté ustaraným hlasem.

„Zvládne ji.“

Řeči o monstrech, které vypijí člověku i dobytku krev a pak si pochutnají na jeho masu, se začaly šířit krajinou asi před půl rokem. Bylo jen otázkou času, kdy si to místní spojí s mizejícími opilci a tuláky. Musel být opatrný. Opatrnost znamená málo kostí a tuku, málo mýdla, málo obchodů, málo zisku. Cuzcatlán už nebyl pro Juana Díaze přívětivý. Marcillino pozvání mu přišlo víc než vhod.

„Uvidíš, že si budete rozumět.“

Luisa na něm visela očima.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku.“

Setmělo se. Černá diligencia tažená vraníky zastavila tiše u domu. Kola i kopyta obalená slámou nevydávala prakticky žádný zvuk. Cochero nakládal bedny a zavazadla, pomoc za kterou byl odměněn zvláštním příplatkem k jízdnému.

Když bylo vše naloženo, Juan Díaz se naposledy vrátil do domu. Vyvedl ven Luisu, která držela za ruku mžourajícího Cipitia. Luisa klopýtla na schůdkách přede dveřmi a Juan Díaz ji zachytil. Chvíli strnuli a mlčky se na sebe dívali.

Potom Juan Díaz zamknul dveře a klíč hodil do škvíry mezi schodnicemi. Cochero pomohl Luise do přední části vozu a podal jí dítě. Potom se uvelebil do berliny v přední části carruaje. Nakonec nastoupil sám Juan Díaz. Zkontroloval, zda jsou všechna okna pečlivě zacloněna, a vůz se pomalu rozjel. V rotundě mezi balíky pošty odpočíval druhý cochero. Budou se po několika hodinách střídat.

Pokud budou přepřahat na každé poštovní stanici a pojedou nepřetržitě, cesta do Veracruz by měla trvat jen sedm dní, takže by vapor Mendez Nuňez měli v pořádku stihnout. Pokud by parník odjel bez nich, museli by počkat měsíc na další. Žádné neštěstí, ale čím dřív budou pryč, tím líp.

 

Potmě

 

Neměl představu, kolikátá je to noc. Dávno ztratil orientaci. Snažil se dostat víc na jih, tam kde tušil Cuzcatlán. Neměl skutečný plán.

S těmi dvěma se dávno nedalo mluvit. Rolf trávil většinu času ve vlčí podobě, a María se ani nesnažila předstírat, že má s člověkem cokoli společného. Ne, že by je neměl rád, ale potřeboval si promluvit s někým, kdo aspoň vypadá jako člověk, když už jím pravděpodobně není.

Zbystřené smysly mu prozradily každý pohyb v okolí. Teď se nic nehýbalo, pokud nepočítal drobné živočichy vrtící se v listí a vrnící ze spánku. Noční tvorové tiše spřádali své plány a nemínili dát najevo svou přítomnost. Pro něj bylo zásadní, že nikde v okolí nezaznamenal žádného člověka. Pohyboval se lesem s jistotou netopýra. V některých úsecích se musel držet cesty, ale ne teď.

Vzpomněl si na tábor kočovníků a chuť krve té dívky. Měl pocit, jako kdyby mezi tím a současným okamžikem uběhly věky. Neradostně si uvědomoval, že pokud nechce strávit nekonečný zbytek života na útěku, bude se muset naučit ovládat. Bylo to jako podruhé dospívat ve vleku tužeb, kterým zcela nerozuměl, ale kterým se jevilo rozumné se nějak bránit a nějak je dostat pod kontrolu.

Rád by se o tom poradil s Rolfem, ale Rolf v podstatě přestal existovat, a s rozvášněným psiskem diskuze neměla smysl. Upnul se tedy na jediného mentora, který mu zbýval. Čert vem siňoru Malinche, Jan prostě potřeboval mluvit s Juanem Díazem. Na Luisu v tu chvíli nemyslel, byla pro něj anonymní pradlenou, která je náhodou družkou Janova přítele. Teprve se sžíval se svou novou rolí a v takové situaci je dobré být pragmatikem a nepodléhat snění. A Cuzcatlán byl ještě velice daleko.

---

Zastavili u kamenné celnice. Seňor oficial si promluvil s cocherem, zašustily bankovky a závora se zvedla. Spěchali, aby stihli další hranici před setměním. Cochero byl dostatečně přesvědčivý, aby se nikdo nezatěžoval kontrolou zavazedel a poštovních zásilek.

Juan Díaz se snažil cestu co možná urychlit a nešetřil na tom. Pokud mohli, jedli ve voze za jízdy. Po dvou hodinách dělali krátké přestávky, hlavně kvůli Cipitiovi. Carruaje se řítila kupředu, nadskakovala na nerovnostech, vymletých dešti. Vůz teď řídil druhý cochero a tiše nedával na neupravené cesty.

---

José de la Cruz Porfirio Díaz Mori zvedl hlavu k vyřezávané postavě na kříži. „Pomoz mi naplnit moji misi,“ vyslal v duchu modlitbu. „Požehnej mi, abych plnil vždy jen Tvou vůli, svými činy dobrými i zlými. Protože Tvoje je Království, i Moc i Sláva na věky věků. Amen.“

Možná až příliš rychle vstal a oprášil si otlačená kolena. Tohle je mezi ním a tím Vzkříšeným. Nepotřebuje, aby někdo začal příliš brzy zkoumat jeho záměry.

---

Kapitán Antonio Lopéz uložil psací potřeby. Mendéz Nuňez ráno zakotví ve Veracruz. Plavba dosud probíhala naprosto hladce a pokud jde o něj, udělá všechno pro to, aby to tak i zůstalo.

---

„Nic se neděje. Prostě museli narychlo odcestovat,“ vysvětloval už po několikáté Miguel. „Nedávno dostali dopis z Evropy, asi se něco stalo v rodině.“

„Jen jestli,“ ozvalo se pochybovačně. „Kolik ti Díaz zaplatil? Utekl, protože se bojí spravedlnosti.“

„Jestli něco provedl, úřady si ho najdou,“ lavíroval Miguel. „Kdo ví, co se stalo. Třeba se za týden všichni objeví a vy se budete stydět.“

Skupinka chlapů se s brbláním rozešla. Ale jestli má Juan Díaz trochu rozumu, tak se co nejdřív vrátí, aby rozptýlil pomluvy. A nebo se nevrátí vůbec.

---

Rolf a María se přikrčili v křoví u cesty. Rachot zesiloval, až konečně těsně kolem nich velkou rychlostí proběhlo čtyřspřeží vlekoucí černou diligencii se zataženými okny. Cochero nevypadal jako někdo, kdo má náladu na žerty, tak si nechali zajít chuť. Jakmile carruaje zmizela za zatáčkou, vrátili se na cestu. Rolf usoudil, že je na čase najít Jana. Chtěl ho mít trochu pod kontrolou, než udělá nějakou pitomost. Chupacabře to bylo jedno.

 

Shledání

 

„Tady jsi.“

„Rolfe! Vyděsils mě. Tak zase chvíli v lidské podobě?“

„Chtěl jsem zase slyšet lidskou řeč.“

„A María?“

„Někde poblíž loví. Posadíme se?“

„Rád tě zase vidím. Chyběls mi.“

„I já tebe, ani nevíš jak.“

Chvíli mlčeli a dívali se do větví stromu nad sebou.

„Už delší dobu se tě chci na něco zeptat.“

„Povídej.“

„Když jsem kousnul tu… holku…“

„Ano?“

„Napadlo mě, jestli bych ji mohl přeměnit. Na něco jako jsem já, chápeš?“

„Ne.“

„Ne?“

„Ne.“

Chvíli bylo ticho. Potom začal Rolf vysvětlovat:

„My tři, María, já, i ty, Jeníku, máme společný původ. Někde kdysi dávno v minulosti máme společné předky. Větev Maríina rodu zůstala taková, jací jsme byli na začátku. Divoká, krvežíznivá, vášnivá a prostá. Nepotřebuje filozofii. Má svoje instinkty, na které se může spolehnout. Ona je z té nejstarší, nejpůvodnější větve.

O něco později se z části klanu stali vlkodlaci. Část života tráví jako vlci, část jako lidé. Balanc mezi jednotlivými fázemi bytí je individuální, ale přinejmenším o úplňku to nemáme pod kontrolou. Dar, který máme, je síla, dominance a vytrvalost.

Stačíš mě sledovat?“

„Netrpělivě čekám, co se dozvím o sobě. Já přece nejsem… pokousal mě netopýr. Předtím jsem byl normální.“

„Mísením krve vlkodlaků a lidí se vyvinula další, dá se říct nejmodernější vývojová větev. Ale samozřejmě, musíš to mít v sobě. Nejde o přeměnu. Pokousání je jen spouštěč. Kdybys nepotkal toho netopýra, stalo by se to jindy a jinak. Měl jsi to v sobě, jen to číhalo na svůj okamžik.“

Odmlčel se, a pak pokračoval.

„Dokázal bys říct, jaké schopnosti se u tebe začaly zesilovat?“

„Mám dojem zostřeného vnímání. A možná… mohl bych létat?“

„Na krátké vzdálenosti. Ale to, co zmiňuješ, máme všichni. Ty máš něco navíc. Poznáš to nejen v kontaktu s člověkem, ale třeba i u domácích zvířat.“

„Co je to?“

„Přesvědčivost. Jsi hypnotizér, Jeníku. Můžeš lidem nařídit, co mají dělat.“

„Ale na seňoru Malinche to nefungovalo.“

„Seňora Malinche není až tak úplně člověk. Ona je jiná. Seňor Díaz taky. Nemůžeme si navzájem uškodit.“

„Takže existuje víc druhů… bytostí, které si navzájem nejdou po krku?“

„Spousta, Jeníku, spousta. A budeš mít dost času je poznat.“

---

Přístav hlučel, skřípal, rámusil a ozýval se výkřiky racků a pištěním krys. Moře vonělo dálkou a melancholií. Juan Díaz pobíhal po palubě a dohlížel na to, aby se zavazadla nepoškodila. Luisu s Cipitiem svěřili stewardovi, aby jim ukázal kajutu a jídelnu.

„Doprovodíte mě na břeh, seňore Díazi?“ zeptal se kapitán. „Potřebuju ještě něco zařídit, než budeme moci vyplout.“

„Rád, seňore Lopézi, jen nechci nechat ženu dlouho samotnou, chápete.“

Přešli můstek a zabočili do jedné z přístavních uliček.

 

Rozdělení

Majitel taqueríe ohnivě, avšak marně, diskutoval s několika gendarmes. Odstrčili ho a hlučně vrazili do jídelny.

…

V přístavu se válela podvečerní mlha. Nakládka byla dokončena a plachetní parník Mendez Nuňez byl připraven k vyplutí.

„Seňoro, mohu vstoupit? Promluvíme si.“

„O co jde, seňor capitán?“

„Bude lepší, když si sednete. Seňor Díaz mě upozornil, že se nesmíte rozrušit.“

Antonio Lopéz zůstal stát ve dveřích kajuty, ohlédl se a přivolal nejbližšího chlapce z obsluhy cestujících: „Doneste sklenku sherry z mojí kajuty, rychle.“ Chlapec se nejistě podíval na Luisu, a když viděl, že je bledá a povrchně dýchá, na nic nečekal, a běžel vyplnit rozkaz.

„Co se stalo?“ Mimoděk ho chytila za předloktí.

„Došlo k malému nedorozumění. Ničeho se nebojte, má drahá. Jsem informován o vaší situaci. Doprovodím vás v Santanderu na břeh a předám vás vašemu doprovodu. Mám vám vyřídit, abyste zůstala klidná.“

„Co řekl?“

„Máte se s důvěrou svěřit seňoře Marcille i s chlapcem a zůstat pod její ochranou. Seňor Díaz se k vám připojí, jakmile to okolnosti umožní. Mám vám vyřídit, abyste si vzpomněla, kolikrát se takhle vrátil, a věřila, že to dobře dopadne.“

„Ale – zavazadla, na lodi jsou všechny jeho věci..“

„Seňor Díaz je momentálně ubytován na účet státu Mexico a myslím, že mu nic nechybí. Dostal jsem pokyn bezpečně jeho věci dopravit do Evropy na vaše jméno. Myslete na chlapcovo bezpečí,“ podíval se na Cipitia. „Všechno dobře dopadne, uvidíte. Mám vám zdůraznit, že v Santanderu na vás čekají přátelé, kterým plně důvěřuje.“

….

Po krátkém mezipřistání v Havaně loď Mendez Nuňez vyplula do přístavu Santander ve Španělsku.

…

Z lodního deníku

Třetí den plavby se druhý důstojník pokusil dostat do kajuty počestné seňory Luisy de Alvarado, což ji velmi vyděsilo. Jakmile si uvědomil svůj omyl, podlehl výčitkám svědomí a v záchvatu šílenství skočil přes palubu. Nebožáka se nepodařilo najít.

….

Po čtrnáctidenní plavbě byla Luisa poněkud vyčerpaná a nejistá. Postávala s Cipitiem za ruku nedaleko můstku, kde vyložili všechna její zavazadla, a rozhlížela se. Kapitán Antonio Lopéz se před chvílí omluvil a šel cosi zkontrolovat. Připadala si ztracená. Co teď má dělat?

Někdo ji chytil za volnou ruku. Malé bledé děvčátko v černých šatech se zeptalo: „Seňora de Alvarado?"

"Ano, to jsem já."

"Je to ona!“ vykřiklo dítě.

Z jednoho z fiakrů pružně vyskočila černě oblečená žena, došla až k ní, a objala ji: „Moc ráda vás konečně poznávám, drahoušku. Co se stalo s naším milým seňorem Juanem?“

„Bohužel ho zdržela jakási úřední komplikace. Ach, támhle je kapitán, domnívám se, že byl v tu chvíli s ním. Bude lepší, když vám popíše situaci tak jak ji viděl.“

Antonio Lopéz došel až k nim a vyjádřil potěšení, že seňora de Alvarado již má svůj doprovod. Trpělivě odpověděl Marcille na mnoho až příliš podrobných dotazů, pak se oběma dámám omluvil a vzdálil se. Marcille trvalo jen chvilku, než našla pár ochotných příležitostných pracovníku k naložení zavazadel na vůz za drobný poplatek. Obě ženy i děti nastoupily do vozu a ten se rozjel, aniž si Luisa stihla prohlédnout kočího. Byla si jistá, že předtím tam nikdo neseděl.

Marcilla si pro pohodlí odhrnula závoj a Luisa strnula.

„Co se děje, drahoušku?“

„Jste Marcilla Karnsteinová? Juan vás popisoval jinak. Vlastně,“ nervózně se rozesmála, „vás popsal jako tmavovlasou morfinistku v posledním tažení.“

Luisa se nešťastně podívala do andělské tváře baculaté blondýnky s nebesky modrýma očima.

„Budu se vám muset k něčemu přiznat. Nejsem tatáž žena, kterou zná Juan Díaz pod mým jménem."

Viděla na Luise známky neklidu a položila jí ruku na předloktí. Luisu ten dotek viditelně zklidnil a nyní visela očima na rtech své průvodkyně, aby jí neuniklo nic z vysvětlení. Kontinentální španělština pro ni zatím nebyla zcela přirozená.

„Věc se má tak, že moje drahá přítelkyně, mimochodem jmenovala se ve skutečnosti Carmilla, Marcilla je pseudonym, který jsme obě příležitostně používaly, bohužel utrpěla před několika lety tragickou nehodu. Ještě než se tak stalo, musela jsem jí přísahat, že kdyby se jí někdy přihodilo neštěstí, musím přijmout její identitu, abych mohla nakládat s naším společným majetkem, a také ji nahradit v případě, že by něco potřebovali naši přátelé. Vidíte, chápala jsem to tehdy tak, že o ni budu pečovat, pokud by byla třeba trvale upoutána na lůžko, nebo něco podobného. Nikdy mě nenapadlo, že se její tušení naplní tak dramaticky. Žel, na jejím náhlém skonu měl určitou neblahou zásluhu generál Spieldorf, můj tehdejší poručník. Jsem Berta Rheinfeldtová.“

 

Epilog

 

Seňor Juan Díaz řečený Sacamanteca si poseděl za mřížemi až do roku 1877, kdy byl vysvobozen výnosem Porfiria Díaze. Ocitl se prakticky bez prostředků, odtržený od rodiny.

Seňora Luisa Sigua de Alvarado zůstala v Evropě ve společnosti Berty Rheinfeldtové. Zapojila se aktivně do hnutí K.R.E.V. (Karpatský rodinný emancipační výbor). Cipitio pomáhal s rozšiřováním propagačních materiálů a místní četnictvo z něj šílelo.

Jan Boleslav, Rolf a María se potulovali po venkově Střední Ameriky. Dostali se až do Cuzcatlánu, ale tamní stopa byla tou dobou již vychladlá. Pokud je známo, drželi se spíš v odlehlých horských oblastech Salvádoru  a Guatemaly.

Seňora Malinche Cortéz řečená La Llorona se aktivně účastnila táborů lidu a stala se oblíbenou plačkou na státních pohřbech všech následujících režimů.

 

 

KONEC