Po ovoci poznáte je

 

Tvrdé ovoce Cydonu

Stane se matkou stromů zahrady Eden

Dětské hračky zastaví velkou armádu

Z Měsíce vyletí oheň, ale spálí sám sebe.

(Nostradamus)

 

Cydonia Mensae (kdoule stolní) je členitý region na čtvrté planetě sluneční soustavy. V něm se nachází mohylovitý útvar, známý jako Tvář Marsu. Historici tvrdí, že bájná zahrada Hesperidek se kdysi nacházela právě tady. Uprostřed zahrady stával strom, obalený dozrávajícími zlatavými plody. Když poslední osadníci opouštěli Mars a vydali se hledat nový domov, vzali si s sebou semena své oblíbené rostliny.

 

někdy kolem roku 460 před naším letopočtem, Šušan

“Vezmi si ještě koláček, miláčku, usmíval se vlídně vrchní eunuch na králova číšníka. Jsou s kdoulovou náplní, poslal nám je Mordechaj, ten co šeptá do králova ucha.” “A proč,” zeptal se s plnou pusou nosič vějíře, “vypadají ty koláčky zrovna jako uši bývalého prvního ministra?” “Hloupá otázka,” konstatoval první eunuch, a opět se obrátil na číšníka. “Ty nám teď, drahoušku, znova vyprávěj, co řekl král Mordechajovi.” “Král řekl toto” (číšník se nadechl a po krátké dramatické pauze napodobil královu řeč): “Nemohu zrušit své vlastní slovo, ale mohu vydat nový výnos. Zapište to. Každý, i ten nejnepatrnější tvor, má právo na sebeobranu. Dokonce i Židé a jezdci na velbloudech. Nechť je to zapečetěno a vyhlášeno.” “Proč jezdci na velbloudech?” podivil se nosič vějířů. “To král neřekl” uculil se číšník a nacpal si do pusy další koláček.

 

1137, Bingen

S postupujícím podzimem se v bingenském klášteře shromažďovali uprchlíci z celého kraje. Páni si zase jednou vyřizovali účty a výsledkem byl chaos, pár vypleněných vesnic, a jeden hořící klášter. Všichni teď seděli v klášterní jídelně a dělili se o večeři, jen pár marodů bylo potřeba obsloužit stranou od ostatních. Opravdu nebylo nutné, aby se tu ještě začaly šířit nemoci, a nemocní mají mít klid a vůbec. Hildegarda měla největší znalosti co se týče bylin a lektvarů, a tak první návštěva nejnovějších obyvatel špitálu připadla obvykle na ni.

„Bratře, napij se tohoto lektvaru, je z letošní sklizně z kutnového stromu. Uleví se ti.“ Obtloustlý mnich si nedůvěřivě lokl zlatavé tekutiny a jeho už tak kulatá tvář se rozzářila jako čerstvý vdolek. „Hildičko, ty jsi hotová světice. Za tenhle kumšt půjdeš zajisté rovnou do nebe. Dej mi ještě trochu.“ Hildegarda si povzdechla. Postupem času se naučila vyléčit leckteré neduhy, ale na dušnost nic trvale nezabíralo. Všimla si ale, že po lektvaru z venušina jablka nemocní na krátkou dobu pookřejí a vrátí se jim odvaha vzdorovat ústrkům dočasného pobytu na zemi, než budou vysvobozeni do života věčného.

Kutnové stromy plodily již pátým rokem po vysazení, když se o ně řádně pečovalo. Pověst o lektvaru ze zlatých jablek se rozšířila krajem a klášter zažíval období rozkvětu. „Tenhle strom je hotové Boží požehnání“, říkala svým učednicím. „Pečujte o něj, jistě je to strom z rajské zahrady.“

 

1853, Praha

„Měl byste jíst taky něco zdravého, pane profesore. Kořalka a bůček, takhle si brzy přivodíte šlak.“ Nechtělo se mu to poslouchat, tak dárek převzal a dal do kapsy. Později vymyslí, jak se toho zbavit. Mohl by z toho udělat nějaké náčrtky, když už to tady je, beztak potřebuje něco do toho kouta za ohřívačem. Je tam šero a zatím nenašel nic, co by se tam hodilo. A práci je už potřeba dokončit.

 

1853, Zákupy

Předseda Jednoty výtvarných umělců energicky pochodoval zámeckým parkem. Vždycky, když ho přepadla netrpělivost, naordinoval si zdravotní procházku. Na jeho poslední studii ještě nezaschly barvy a Terezka už poklízela v ateliéru a odnášela, co by ještě mohla využít v kuchyni. „Ty kdoule už máš dokončené? Aby se to nezkazilo!“ Dobrák Terezka, vždycky tak praktická, tak realistická. „Nech to být, až to bude, dozvíš se to první!“ vyháněl ji ze svého tajného doupěte. Ženská patří do kuchyně, ne aby se motala umělci pod nohy. Umět si udělat doma pořádek je základ, a pan předseda doma pořádek měl. Čtyři děti, vzorně vychované, ho s úctou zdravily: „Dobré ráno, tatínku.“ Nechal si svou spokojenost pro sebe, jen se přísně podíval: „Nemáte co na práci? Antoníne, nepůjdeš dnes do úřadu?“ Antonín samozřejmě do úřadu půjde později, večer o tom mluvili, ale přísnost musí být, aby si snad nezvykali na nějaké rozvolněné mravy. Dokončují se úpravy v Zákupech, všechno musí být na svém místě a s řemeslníky je mrzení. Ale rodina, rodina je spolehlivá. Terezka v naškrobené zástěře, vždy připravená k ruce, kdyby bylo něco potřeba. Jsou spolu šťastně tolik let, a teď na něj může být pyšná. Dosáhl na nejlepší zakázky v císařství, protože byl trpělivý, přičinlivý a ukázněný. Kázeň je základ. Za svoji rodinu se stydět nemusí. Teď ale v pořádku dokončit tu zakázku. Interiéry pro císaře, taková čest. Samozřejmě by bylo hezké trefit se do Ferdinandova osobního vkusu, ale mnohem podstatnější je, aby byl výsledný celek působivě reprezentativní. Císař před pár lety abdikoval a odebral se na odpočinek. V Zákupech tráví léto a samozřejmě přijímá návštěvy, hlavně z arcidomu. Mladý císař na umění moc nedá, a teď po těch událostech jsou obrázky asi poslední, na co by měl pomyšlení, ale jeho nevěsta píše prý básničky, třeba by mohla císaře pohnout, aby podpořil skutečné umění.  Stačí aby se přimluvila a můžou se s Terezkou i s celou rodinou stěhovat do Vídně. Ale i kdyby ne, práce je pořád dost a důvěru jemu svěřenou zklamat nemůže. Dopoledne musel zase vysvětlovat dekoratérům naprosto základní věci. Ten člověk, se kterým mluvil, si snad seděl na hlavě. Nejraději by všechno udělal sám, na nikoho jiného není spolehnutí, ale toho času je tak málo a termín se krátí.  Poslední dobou ho zase brněly prsty, maloval jen s potížemi. Terezka naléhá, aby se nechal zkontrolovat u doktora, ale copak má na něco takového čas?

 

2022, Praha

Energická ruka rozrazila dveře, na kterých se blyštěla velká gravírovaná cedule z masivní mosazi s nápisem Irina Turak - umělecká škola. Klapání podpadků po schodech. Chodbou zavlála dlouhá chundelatá věc z obarveného peří a pak už se otevřely dveře a dovnitř tanečního sálu vtrhla nádherná zlatovlasá bytost rokokových tvarů a vrhla se do náruče profesorky Iriny. "Irinka!" "Maška!" Ženy se objaly a políbily se vzájemně na tvář - což je, jak víme, fyziologicky nemožné, pomyslela si Kyra, která v sousední místnosti soustředěně kopírovala obrázek jakýchsi podivných chlupatých hrušek podle staré reprodukce. Kyra, vyrušena ze své práce, zachmuřeně zírala skrz otevřené vysoké dvoukřídlé dveře do tanečního sálu. Irina a Máša teď naklonily hlavy k sobě a vyprávěly si evidentně něco vzrušujícího. Připomínaly divoké indiánské perličky, vystrkující hlavy z vysoké trávy. Kyra se snažila vtisknout si do paměti záhyby Mášiných nabíraných sukní, aby si je mohla později načrtnout, ale její mysl sklouzávala k poněkud jiným představám, a v duchu odhalovala ony načechrané hábity, které se zdály vlát po celé tělocvičně, a představovala si kypré boky bývalé primabaleriny, ne nepodobné ovoci, které se snažila překreslit do skicáku. Irina si všimla jejího zachmuřeného pohledu a nekompromisně zaklapla spojovací dveře. Za chvíli již bylo slyšet, jak Máša, kterou Irina, nejspíš ze staré známosti, zaměstnala jako korepetitorku, přehrává klavírní etudy, dunělo poskakování mladých tanečnic, a Kyře nezbylo, než se vrátit k překreslování. Kopírovat starodávná díla ji většinou nebavilo, ale uvědomila si, že jí to pomáhá zbavit se hrůzy z nedosažitelnosti uměleckého olympu. Ty slavné obrazy nebyly zdaleka dokonalé a Kyra na nich při bližším zkoumání nacházela začátečnické chyby, což ji zbavilo mnohých iluzí. Byl teplý podzimní den, záclona v okně se tiše pohybovala, a zvenku bylo slyšet cvrkání zelených kobylek. Kyra si uvědomila, že jich letos napočítala víc, než kdy jindy. Nevzpomínala si, že by někdy, třeba ve škole, slyšela o tom, že kobylky vyhledávají květy vysokých růží, ale přesně to se letos dělo. Vzpomněla si, že nálet kobylek byla jedna z ran egyptských, a příliš ji to neuklidnilo. Poslední dobou jí připadalo, že vidí samá varovná znamení.

 

2023, Zikim

David se soukal do stísněného prostoru a snažil se nevnímat pronikavý odér, připomínající nádražní záchodky.  Nechtěně šťouchl loktem do Joela, a zavřel za sebou poklop.

"..hlavně tam nesmíš těch citrusů dát moc, to by nezhoustlo." - vykládal Jakub. "Jakub zase vaří?" zeptal se David, aby řeč nestála. „Tak co Irinka? Přijede?“ odváděl Joel pozornost. „Kdy bude svatba?“ „Přijede po válce, krasavice moje. Nechce se vdávat v mundůru. To víš, ona je zvyklá na krajky. Teď vede uměleckou školu, ale předtím byla tanečnice. Vsadím se, že bude chtít pozvat všechny svoje ctitele z divadla.“ „To si brzo vyskakuje, panička. Počkej, za chvíli nebudeš vědět, co jsi vlastně chtěl.“ „Irinka mu řekne, co má chtít“ přisadil si Jakub. Teď zase potřeboval odvést pozornost David „do čeho nemá dávat citrusy, Jakube? Do vodky?“ Muži se zasmáli. Kdyby bylo podle Davida, byla by vodka ve všem. Určitě by vymyslel i sváteční vodku bez obilí. Ne že by byl nějaký opilec, spíš to vypadalo, že při líčení některých zážitků značně přehání. „Široká duše“ pomyslel si Joel ironicky. Jakub zatím využil situaci a začal znova od začátku rozvláčně vyprávět: „Těch kdoulí tam nesmíš dát ani moc, ani málo. Tak akorát. Tak mě to učil dědeček, a ten to měl od nějakého Francouze, když spolu leželi v zákopech. V kdoulích je pektin, ten to pěkně zahustí, a nebudeš pak muset dávat zbytečně moc cukru. Přeslazená marmeláda není dobrá. Cukr přerazí chuť citrusů. To si pak můžeš koupit řepnou náhražku v krámě.“ „A jaké citrusy tam dáváš? Etrog?“ předstíral zájem David. „Co zrovna máš. Někdo dává i grepy, ale většině lidí to nechutná.“ „A to teda oloupeš, nakrájíš a uvaříš?“ „Nakrájíš citrusy i s kůrou, a se šlupkou. Přidáš trochu cukru no a pak to vaříš a vaříš a vaříš, až se ti odpaří všechna voda, a musíš to pořád míchat, abys nepřipálil hrnec.“ Joel odvrátil tvář, protože nechtěl ukázat, jak mu cukají koutky. Byla to spíš podvědomá reakce, protože uvnitř bylo ve skutečnosti sotva vidět. Smrad ze spáleného hrnce byl cítit ve společném ubytování dlouho po tom, co David usnul při vaření slepice, a narážka na tu událost se objevovala skoro v každé jejich debatě.

„Kdy máme vyrazit?“ staral se David. „Ozvou se.“ „Tak já vám zatím povím, jak jsme s kamarády dělali zmrzlinu na Elbrusu. To jsme vzali kotel, pět kilo cukru, vodku…“ „Jak jinak“ pomyslel si ironicky Joel. „..cukrářskou metlu, rozinky, mandle a deset balíčků čokolády. Všechno jsme to dali pěkně do batohu a šli jsme nahoru. Nahoře, tam byla zima, a po pás sněhu, a vánice běsnila, že nebylo vidět na cestu. Asi v půlce cesty jsme potkali medvěda, ale byl úplně zmrzlý a pokrytý ledem, umrznul ve stoje. Udělali jsme si záhrab, a počkali jsme, až přestane foukat a sněžit, nalámali větve a rozdělali oheň. Potom jsme nabrali do kotle ten sníh, přimíchali do toho rozlámanou čokoládu a ty ostatní dobroty, zasypali cukrem a zalili vodkou a míchali. Takovou zmrzlinu můžeš mít jenom vysoko v horách. Někdy byste to měli vyzkoušet.“ „Kde chceš tady vzít sníh?“ zeptal se trochu otráveně Jakub. „Naposledy sněžilo předloni, asi půl hodiny. Lidi na sídlišti si oblíkali teplákový bundy, jaká byla zima. To u nás v Alpách.. A vůbec, vaření je pro ženské. I když s těmi tvými vynálezy by tě asi každá rozumná ženská poslala do pekla.“

Ve vysílačce to zachrastilo a zaštěkalo několik málo srozumitelných povelů.

„A přesně tam máme namířeno.“ dodal Jakub, naposledy zkontroloval všechna hejblátka a monitory, podíval se průzorem před sebe, a nastartoval.

Velká pancéřovaná krabice se dala do pohybu. Skřípání písku v tom rachotu nebylo slyšet. Nebylo slyšet ani modlitbu celé země: „Přiveďte je zpátky.“

 

2023, Praha

Velká dodávka zastavila u brány zahradnictví a v otevřeném okénku se objevila rozesmátá pihovatá tvář copaté zrzky. "Potřebuju závozníka. Má Teng čas? " Hlouček postávajících chlapů v montérkách se zavlnil, vypadalo to, že někdo telefonuje, a za chvíli se od nedalekého skleníku odlepila drobná postavička v zelené kombinéze a rychlým krokem si to namířila přímo ke dveřím spolujezdce. "Tumáš, stejně jsem věděla, že se mnou pojedeš ty." a před spolujezdcem se objevil velký kelímek z voskovaného papíru, plný horkého kafe. Zrzka nastartovala a vykládala: "konečně mají pro nás ty stromky, potřebuju od tebe trochu pomoct, sama bych polámala větve." Odpověď nepřicházela, protože druhý člen posádky měl zrovna nos ponořený do kelímku s kafem. "Na čem teď vlastně děláš? Že seš pořád v dílně.." "Mám rozdělanýho medvěda, uvidíš,“ rozzářily se černé oči. „Mám speciální dřevo z Malajsie, je moc dobrý, tvrdý, může na něj pršet celou zimu." Zahradnictví mimo jiné žilo z popularity dřevěných zahradních soch. Co se neprodalo, zdobilo rozlehlé pozemky, kde si zákazník sám vybíral nejúžasnější rostliny, na které si vzpomněl. Miniaturní broskvoně s černými listy a křiklavě růžovými květy, které rozkvétaly na konci února a nevadil jim mráz. Umělecky kroucené břízy nepravděpodobných tvarů. Sloupové jabloně a švestky, bohatě obalené plody – zákazníkům se po vysazení nikdy nepodařilo získat podruhé takovou úrodu. Smrky a borovice velikosti zahradního trpaslíka. Levandule, pečlivě vypiplaná do velikosti menšího stromu. V poslední době byly v módě staré odrůdy, a tak se jelo pro kdouloně. „Já večer přijdu, jó? Uvařím ti kungpao.“ Zrzka se začala hihňat. Když jste tak trochu asijského vzezření, kdekdo má představu, že doma každý večer vaříte kungpao nebo kimči. „Ne, vážně. Mám se zastavit?“ „Klidně. Ale nebudeš nic zkoušet.“ „Nééé, jak tě to napadá. Pustíme si film. Ve vší počestnosti.“ Kabina se opět třásla uvolňujícím smíchem. „To si piš. Kyra bude doma. Musí se učit.“ „Co se dá dělat. Rodina má přednost.“ „Ona bude zalezlá u sebe. Jen ji nesmíme rušit. Nese to všechno špatně. Pořád jenom kouká na zprávy.“ „A nechtěla by, nechtěla bys, že bysme vzali Kyru někam ven, aby měla radost? Do Sapy nebo do kina? Aby myslela na něco jinýho?“ „Ty seš zlatíčko. Za to ti dovolím u mě přespat. Postaráme se o Kyru a pak budeme spolu hlídat, aby jí už nikdo neubližoval.“ „Vždycky ti pomůžu se tvojí rodinou. Taky mám velkou rodinu.“ – „A to mě právě trochu děsí“ pomyslela si Zrzka. „Támhle to je. Skoč prosím tě na vrátnici, ať nám otevřou závoru.“ „Já už utíkám a všechno zařizuju!“ Zrzka se pobaveně i s určitým dojetím dívala za odbíhající postavičkou. Večer se sejdou a všechno bude fajn. Hlavně aby se Kyra trochu rozveselila. Když ji teta poslala studovat, nevěděly co se všechno semele. A teď už o její rodině neměly několik týdnů žádné zprávy. Musí na ni dohlídnout, aby nenechala školu. Jak by to tetě vysvětlila?

 

2023, Praha

„Paní profesorko, co kdybychom si udělaly odpoledne se samovarem?“ „Vy máte nápady, děvčata, nemáte co na práci?“ „Paní profesorko, prosím!“ „Přineseme zákusky, paní profesorko! Pustíme si Čajkovského! Ano? Uvaříme čaj. Tak bez samovaru. Jenom čaj.“ „Vy bláznivky. A kdy byste chtěly..?“ „Ve čtvrtek, paní profesorko, můžeme oslavit výročí.“ „Na tom něco může být, aspoň přijdeme všichni na lepší myšlenky. Ale přinesete si kostýmy a zkusíte nějakou improvizaci, ať jenom nezahálíme. A – Julinko – pozvěte i kolegy z výtvarného ateliéru. Jejich profesor se mě nedávno ptal, jestli by mohli skicovat, jak tančíte. To se zrovna hodí, v sukních budete vypadat jako princezny, bude to cudné a estetické.“  Profesorka Irina se zasnila a představovala si sama sebe jako princeznu, jak stojí pod baldachýnem. Na to si ale bude muset počkat. Letenku už zrušila a na zimu zůstane tady. Možná už napořád zůstane tady. Člověk musí být flexibilní. Třeba přesvědčí Davida, aby přijel za ní, práci tu určitě najde. Až na pár drobných nepříjemností se tu žije celkem dobře, nemusí šetřit s vodou a nemusí chodit nakupovat se samopalem přes rameno. Koneckonců, kdysi tu prý nějaký král chtěl postavit druhý Jeruzalém, tak třeba se to nakonec podaří. Musí Davida přesvědčit.

 

2023, Záhedán

Na předměstí poletoval jemný písek a zalézal mezi zuby. Starý jeep, každé dveře z jiné výrobní řady, strakatý a rezavý, s uvolněným blatníkem, integritu karoserie majitel kreativně vyřešil tím, že převázal auto křížem krážem horolezeckým lanem jako poštovní balík, přibrzdil na prašné cestě u velkého stromu. Chlapci se natáhli, aby natrhali zlatavé ovoce přímo z korby, skládali je do beden, strkali se a pokřikovali na sebe. Jejich otec zůstal sedět na místě řidiče a s netečným výrazem se díval přímo před sebe. Dá-li Bůh, bude dnes dobrá tržba.