Pacient

Povídka ze série: Jan Boleslav

    V ostudném kamrlíku na samém okraji areálu nedávno rekonstruované nemocnice zíral mladičký lékař oknem do tmy. Asistentka, zavalitá paní v důchodovém věku, před něj postavila obří hrnek silného kafe. "To máte z toho ponocování, pane doktore. Nedávno jsem sloužila s paní doktorkou Mrázovou, a ta byla nad ránem tak popletená, že mi začala vyprávět svoje soukromý věci." "Povídejte" ožil malinko doktor ve snaze zaplašit, co si před chvílí myslel, že zahlédl venku. "No to ne, to já nemůžu. To já jenom abyste si z toho nic nedělal. Při noční člověka napadají všelijaký věci. Paní doktorka Mrázová viděla ve výkladu nějakej drahej kožich a běžela za manželem.."
    Ozvalo se trojí cinknutí a asistentka, důležitě s klíčem v ruce, šla odemknout pozdnímu návštěvníkovi. Většina klientů přicházela těsně po otevření ordinace, kolem půl šesté odpoledne. Byli to lidé bez vlastního zubaře nebo ti, jejichž zubař byl na dovolené. Málokdy šlo o skutečně akutní případ. Noci tu bývaly klidné, není divu, že mozek doktora, který není na noční zvyklý, začal generovat vlastní představy, aby se zabavil.
    "Ty psy nechte venku." "Dobře, tak do čekárny, ale přivážete je." "Tady je erární miska, kdybyste jim chtěl dát vodu." "Jak nepijou vodu - každej pes pije vodu, ne? My jsme měli vlčáka a musel mít furt přístup k vodě. Toalety s umyvadlem jsou támhle." "Tady se posaďte, já pro vás přijdu. A připravte si doklady."
    Vrazila do dveří. "To je zjev." "Vsadím se, že je to jeden z těch, co přes den bivakujou za plotem u rybníka. Nejspíš se zrovna probudil." Doktor si jen zoufale povzdychl, připravil si rukavice a obličejový štít. Žloutenka byla to nejmenší, co mohl od tohohle pacienta čekat.
    "Jsou přivázaní? Nerada bych, aby se nám začali dobývat dovnitř během ošetření, jestli budete ječet. No tak dobře, tak pojďte dál. Doklady máte? Nemáte. No to jsem si mohla myslet. Tak samoplátce, pane doktore. Ceník je na dveřích, mladý muži."
    Do dveří spíše vplul než vstoupil chlapec tak šestnáctiletý, v obrovské černé teplákové bundě, s kapucí zakrývající značnou část obličeje. Neúprosné světlo zářivky odhalilo tmavé kalhoty z neurčitého materiálu a vojenské boty. Dlouhé rukávy bundy zakrývaly ruce.
    Senzitivního doktora přepadl znepokojivý pocit z přítomnosti neznámého. Na asistentku kouzlo zjevně nepůsobilo, protože se neomaleně zeptala, co to má za psy, že vypadají tak divně. Ten velkej bude asi tosa inu a ten opelichanej vypadá jak mexickej naháč, zasmála se pichlavě. Návštěvník dedukci nepotvrdil ani nevyvrátil. Neochotně se vymotal z teplákovky. Ukázalo se, že pod ní má draze vypadající černou košili z nějakého brokátu. Asistentka brokát poznala, kdysi z něj doma měli ušité peřiny. Její celkový dojem byl, že se jedná o divadelní kostým. Krk zcela zakrýval tmavě červený šátek.
    "Tak se posaďte. Co vás přivádí?"
    "Bolí mě zub, vlevo nahoře." pronesl návštěvník tichým, kultivovaně znějícím hlasem. Na bledém obličeji se objevily kapky potu. "Nemůžu spát ani pracovat."
    "Tak ukažte."
    Doktor rutinně našel kaz na levém horním špičáku. "Je to celkem povrchové. Odvrtám vám to, a dostanete amalgámovou plombu. Jestli chcete něco lepšího, tak musíte ve dne ke svému zubaři.
    "Amalgám ne! Jsem alergický na stříbro!" "To jste ale také mohl říct hned. Nechám vám to tedy otevřené a nechte si to potom někde ošetřit. A moc to neodkládejte."
    Doktor soustředěně pracoval asi deset minut. Ocenil, že pacient má zřejmě zcela pod kontrolou mimovolné pohyby těla. Většina pacientů sebou cukne, když se zajede vrtačkou do živého, ale tento zůstal v klidu a jen odpovídal na otázky, jestli a jak moc to bolí.
    "Teď vám napíšu zprávu pro vašeho lékaře a sestřička vám vystaví fakturu. Budete platit tady nebo převodem?" Doktor si nedělal iluze, že by účet byl někdy splacen, ale formality musí být naplněny a papíry vyplněny. K překvapení jeho i asistentky se návštěvník zeptal, v jaké měně má zákrok uhradit.
    "Omlouvám se, byl jsem dlouho pryč. Nevím, čím se aktuálně platí."
    Natáhl se po bundě a začal z kapes vytahovat štůčky hedvábí, kuní ocásky, zlaté nugety, surové diamanty, a další historickou měnu. Situace začínala nabývat komických rysů. "To je skrytá kamera, nebo co?" štěkla asistentka. "Mrzí mě to, ale opravdu nevím, čím se teď platí. Snad najdeme něco konvertibilního." řekl s umírněnou lítostí v hlase návštěvník.
    V kapsách se kupodivu po florénech, dukátech a rakousko-uherských korunách našla i papírová měna, jen poněkud staršího data platnosti. "Protektorátní koruny opravdu nepřijímáme, i když je pravda, že na burze historických platidel byste za ně dnes dostal asi balík. Nemáte běžné koruny nebo eura?" zeptala se nakonec rezignovaně, když to v ordinaci začalo vypadat jako na numismatické burze. "Ovšem. Stačilo říct. Z kterého roku?" propracoval se přece jen k součané měně.
    Asistentka vystavila potvrzení a šla mu odemknout. Zatímco uklízela trezor do skříně, doktor se pořádně napil vychládajícího kafe a mimoděk pohlédl oknem ven. Menší pes, snad mexický naháč, stál na zadních, zakousnutý do krku jednoho z muflonů, kteří se běžně potloukali po areálu. Zbytek stáda se nerozprchl, ale omámeně čekal, až zvíře dokončí noční svačinku. Doktor si protřel oči. Nahý pes pustil svou kořist a olizoval si zkrvavenou tlamu. Stádečko se rozprchlo. Druhý, mnohem větší pes, se náhle vznesl k zachmuřenému nebi, na zádech drobnou postavu zachumlanou do velké teplákové bundy. Naháč ho následoval. Pak zablikala lampa veřejného osvětlení a plácek před ordinací byl prázdný.   
    Doktor si znovu protřel oči a dopil kafe. Byla to jeho pátá noční v řadě. Jestli to takhle půjde dál, dá raději výpověď a půjde pracovat do supermarketu.