Na hladině

 "Co je mokré, nemůže létat."

 

Hladina oceánu se táhne kamsi k obzoru, kde splývá s olověnou modří mraků. Vzduch je těžký a netrpělivě jiskří elektickými výboji. Napjaté dusno nemá kam udeřit. Neklid prostupuje nyní i mnou v marném očekávání katarze, která nepřichází. A blíží se další noc.

Je psáno, že osudu se nejenže nelze vyhnout, ale dokonce kdekdo sám mu spěchá naproti, v bezelstné pošetilosti neporozumění zákonitostem světa. Tak myš, přejíc si vyhnout se hladu, bez rozmyslu spěchá do pasti, a misionář zas, ve zbožném třeštění, nemůže se dočkat kdy dorazí ke břehům, jež skrývají kmeny sice nepokřtěné, ale o to hladovější. A moudrý, kdo sedí doma.

Psal se rok 1851, další z mnoha let mého nesmrtelného bytí, napsat života byla by ironie. Zase se srotil dav a zase zapálil naši dosavadní střechu nad hlavou. Opakovalo se to stále dokola. Rozptýlili jsme se po kraji a za nějaký čas se sešli na některé opuštěné nebo aspoň izolované usedlosti. Ovládli jsme ji pomocí našich schopností a nějaký čas z ní operovali. Nepřející sousedé však dřív nebo později ztratili trpělivost se ztrátami tu dobytka, tu pracovní síly, a nakonec se na nás vypravili. Bylo to pokaždé stejné. Jako obvykle jsme se vytratili včas. Seňor, jak jsme říkali nejstaršímu z nás, pokaždé rozdělil skupinu na několik menších, a určil místo, kde se opět spojíme. Nikdy jsme nikde nevydrželi déle než rok. Dokonce jsme měli i období, kdy jsme zkoušeli přežívat na lodích, putujících od pramene k ústí Missisippi a zpět, ale i to zanedlouho skončilo. Vždycky nás nakonec vyhmátli a museli jsme se přesunout. Stěhovali jsme se sem a tam a hranice pro nás nebyly překážkou.

Tenkrát mi Seňor nepřidělil skupinu zdánlivých mladíků, jako obvykle. Mou společnicí se měla stát Miranda. Seňor si ji oblíbil a chtěl mít jistotu, že bude v bezpečí. Nevím, co si sliboval od toho, když ji hodil na krk právě mě.

Zatímco tedy krovy našeho posledního útočiště praskaly a propadaly se v žáru, jejž vyvolal hněv smrtelníků - o němž nepochybuji, že byl značně přiživován konkurenčními skupinami, jimiž se to v té době na Jihu jenom hemžilo - cestovali jsme s Mirandou, oblečeni jako solidní pár střední třídy, s přiměřeným množstvím zavazadel, kolem majáku svatého Marka směrem do Tampy, kde jsme se měli sejít s ostatními.

„Gastone, já to tak nenávidím! Pořád se stěhovat z místa na místo! Celou věčnost jen utíkat a skrývat se! Proč? Řekni mi, proč to děláme? Proč posloucháme Seňora?“

Proč jsem poslouchal ty ženské řeči? Vždyť jsem nebyl tak mladý abych nevěděl, že to takhle pokaždé začíná, a pokaždé to takhle taky končí. Miranda mě nemilovala. Chtěla jen vyřešit svůj problém s neustálým stěhováním - a usoudila, že nejlépe ho vyřeší tak, že ho za ni vyřeším já. A moje ješitnost jí na to samozřejmě skočila.

Pár dní jsem odolával, rozmlouval jí její nářky, sliboval že se brzy připojíme k ostatním, a že Seňor najde nové místo k životu, snad už napořád. Ale jak jsme se blížili k Tampě, Miranda byla stále urputnější, a také dávala stále vynalézavěji najevo, že pokud ji nezachráním ze spárů nezodpovědného Seňora, nejspíš nedožije večera. Nakonec jsem podlehl. Místo v Tampě jsme se rozhodli zkusit štěstí na Starém Kontinentu.

Těžko se dnes ptát, jaká bláhovost mě tehdy vedla k přesvědčení, že se můžeme do Evropy snadno dostat. Ano, měl jsem pár zkušeností s přesuny na kratší vzdálenosti, ale žádnou s dálkovými přelety. Nejsem Albatros, abych mohl letět dva roky v kuse bez mezipřistání. Ale tehdy jsem byl dost velký blázen, abych se pokusil letět pár hodin. Ano, já hlupák jsem jí slíbil, že se společně dostaneme do Lisabonu - a nebudeme k tomu potřebovat loď.

Začátek naší cesty nevypadal nijak obtížně. Krátkými přelety mezi ostrůvky jsme se dostali do Punta Cana. Na trase byla spousta příležitostí pro malé občerstvení, a tak jsme měli oba spoustu energie. Se zahanbením přiznávám, že mnoho odvahy a nadšení pro věc pramenilo také z toho, že jsme se po dlouhé době odhodlali porušit nepsaná pravidla a narušit zaběhlou rutinu. To vždycky povzbudí.

Z Punta Cana jsme měli v plánu přeletět do Porto Santo u Madeiry. Podle mého odhadu nám cesta měla trvat asi čtrnáct dní. Nepochybovali jsme, že až si odpočineme v Porto Santu, nebude trvat dlouho a uvidíme pevninu, v lepším případě Lisabon, a v horším, kdyby se pokazilo počasí nebo nastala jiná nepředloženost, dopřejeme si ještě jednu přestávku v Tangeru. Čtrnáct dní bez jídla nebylo pro nás zas tak šokujících - hladověli jsme mnohdy i delší dobu. Jen jsme si nějak neuvědomili, že budeme muset celou dobu letět.

Nebudu to protahovat. Po dvou dnech letu jsme byli na pokraji svých sil. I kdyby nepřišla ta zpropadená mořská bouře, neměli jsme šanci to zvládnout. Zanedlouho jsme se nacházeli zcela vysílení a mokří, plovoucí na hladině rozbouřeného oceánu jako trámy z rozbité lodi, neschopní letu, a bez rozumné představy, kde vlastně jsme.

Vlny se zdvihaly kolem nás do výše a každou chvíli nás některá z nich srolovala jako papír, aby nás vzápětí vyplivla o kousek dál v nekonečnu vody. Plavali jsme na hladině jako trosky z dávného korábu, shora pražilo slunce nebo chlístaly proudy vody, zespoda byla jenom ta voda. Sem tam se někomu z nás podařilo chytit nepozornou rybu, o kterou jsme se rozdělili. Na zahnání hladu to stačilo stěží a na vzlétnutí vůbec.

Miranda se zpočátku chovala statečně. Byla z nás dvou ta, která se držela vší silou naděje, že nás proud odnese někam ke břehu, ideálně obydlenému, ale ani to nebylo podmínkou. Uměli jsme si v tu chvíli ještě představit, že bychom spolu šťastně stárli nekonečně dlouho na opuštěném ostrůvku, vystaveni jen vzájemnému pokušení a sem tam obohaceni hostinou ze zbloudilé lodi  nebo zatoulaného mořského tvora.

Po třech týdnech na moři začala Miranda vzpomínat na Seňora a litovat, že ho neposlechla. Za další měsíc už jí vyhlídka na nekonečné stěhování po Jihu Států připadala jako ráj, a já jsem byl pro ni div ne únosce a vyvrhel.

Brzy poté jsme spolu přestali mluvit. Přistihl jsem se, že fantazíruji o tom, jak ji vyměním za trochu čerstvého jídla, jen co bude s kým, a když jsem jednoho rána zjistil, že je pryč, že ji voda odnesla neznámo kam, ani se mi nezastesklo.

Věčný život má svá úskalí. Něco o tom vím. Jen zvláštní dispozice těla, jakým oplývá náš rod, umožnila, abych léta, strávená v tomto podivném vyhnanství, přežil relativně ve zdraví. Jiný vliv měl ovšem slaný roztok, v němž jsem se po dlouhý čas koupal, na moje ošacení. Zpočátku barvy vybledly a později i struktura začala slábnout až se vše dočista rozpadlo. Celou dobu jsem přebýval na mořské hladině jako nějaký tuleň, a živil se jen sporadickými nálezy a úlovky. Jestliže jsem se do té doby domníval, že oceán je plný vraků, kde si trosečník může vybírat jako v samoobsluze, nu, není tomu tak. Za celou dobu jsem viděl jen dvě plavidla a to z velké dálky.

Na moji mysl mělo osamění zprvu spíše destruktivní vliv. Přistihoval jsem se, jak mluvím nahlas sám k sobě, pojmenovával jsem typy mraků ve dne, souhvězdí v noci, jen abych nezapomněl lidskou řeč a dříve nabyté, byť jen útržkovité vědomosti. Přeříkával jsem si hlasitě celé pasáže z knih, které jsem někdy četl, a později se pokoušel i o vlastní tvorbu. Básně, které jsem skládal, jsem opakovaně zapomínal a znovu lovil z kalných vod paměti. V duchu jsem si představoval tištěné i rukou psané stránky, neboť jsem se obával, že zapomenu psát. Brzy jsem hovořil sám se sebou, opakuje vše vyřčené ještě znovu v jiných jazycích, a úzkostně sledoval, jak se moje slovní zásoba tenčí. Nakonec jsem to vzdal. Ztratil jsem pojem o čase a jen se nechal unášet proudy sem a tam, jako bájný bludný Holanďan, avšak bez lodi.

Už jsem nepřemýšlel. Plynul jsem s oceánem, a stal jsem se jím. Alespoň ve svých představách o sobě samém, což je nejúčinnější iluzionistický trik ve vesmíru. Zkrátka jsem nevěřil, že se odtamtud vůbec někdy dostanu, a tak jsem sám sobě namluvil, že tam zkrátka patřím.

Zatímco jsem se utápěl tu v sebelítosti, tu v adoraci svého domnělého prozření, naučil jsem se přece jen poněkud lépe plavat, a tak i úlovky byly alespoň občas bohatší. Jen to pořád nestačilo k tomu, abych se mohl vznést nad hladinu a dokončit svou cestu. Kam že jsem to vlastně chtěl? Aha, Porto Santo. A potom? Už si nevzpomínám...

A potom se to změnilo.

Končila jedna z dlouhých nocí, kdy se na obzoru už vynořuje sluneční kotouč, ale vám ještě svítí hvězdy, když jsem zaslechl zvuk. Co to je? Nemohl jsem si vzpomenout, a přece mi byl povědomý. Jakési chrastivé vrčení... No tak, vzpomeň si... Motor? Co by tady motor? Loď? Loď!

Ještě téhož dne jsem ji mohl spatřit. Plula pomalu. Bílý trup se vznášel nad hladinou. Na hladině se odrážela jakási kovová girlanda na boku lodi... Co to je? Moment... To je přece... Písmo? Co je tam napsáno?

Loď se jmenovala Mořské Oko.

Viděli mě. Nemělo smysl pokoušet se vyhodnocovat, jestli se nechat vylovit, nebo se pokusit o únik. Byl jsem ve vodě sice relativně v bezpečí, ale také nemotorný, jako velryba na souši. Létat jsem nemohl (zkuste si létat, když jste celí nacucaní slanou vodou) a v plavání mě loď rozhodně předčila. Nebyla jiná možnost, než se nechat zachránit.

Ovládnout se po letech hladu a nezakousnout se do první lákavé šunčičky, která se ke mně natahovala z člunu, bylo nepopsatelné utrpení. Zachránil mě můj dlouhým hladověním scvrklý žaludek a po létech nezáměrného vyprazdňování mysli opravdu velmi pomalé reakce. Než jsem se rozkoukal, seděl jsem v podpalubí zamotaný do deky.

Na lodi bylo rušno. S jídlem jsem počkal na noc. Začal jsem od nejslabších kusů, které by stejně nepřežily do rána. Později jsem si troufnul i na ty, co se bránili. Někteří byli ověšení talismany proti uřknutí a dokonce talismany proti mně - to mě urazilo. Brzy jsem zaslechl, že na lodi je epidemie. Posádka to shledávala problematickým, nějak to souviselo s povolením k přistání.

Mě to bylo jedno. Zatím jsem sbíral síly, a tu a tam popoletěl v noci po palubě, jen kousek, abych si připomenul dávné dovednosti. Přece jen je to 165 let. Po tom, co jsem zažil, jsem byl odhodlaný vydržet, dokud nebude na dohled břeh - a to dokonce i v případě, že zůstanu na lodi sám. Což se splnilo na jaře následujícího roku.

Jak jsem již naznačoval - někdo je ochoten se pustit až na oceán a do cizích pobřežních vod, jen aby si mohl vylovit z vln svůj osud. Jak bych tomu byl mohl zabránit?

Hladina oceánu se táhne kamsi k obzoru, kde splývá s olověnou modří mraků. Vzduch je těžký a netrpělivě jiskří elektickými výboji. Napjaté dusno nemá kam udeřit. Neklid prostupuje nyní i mnou v marném očekávání katarze, která nepřichází. A blíží se další noc.