Magie nečarů

 

„Nejhorší na světě je budík“, zamumlala. Mobil otravně vyzváněl co deset minut. Věděla, že reálně nemusí vstávat, dítě si vzal dnes na starost její muž. Nicméně šum domácnosti vnímala. Někdo ze starších dětí běžel po schodech. Slyšela jak nohy rytmicky dopadají na schodnice.

Znovu upadla do snění.

Vešla do místnosti. Vnímala světle béžové linoleum na podlaze. Starý školní nábytek, náhodně umístěný po prostoru.

Z další místnosti vyběhly tři postavy. Vypadaly pohádkově, ale nedokázala je blíž určit. Jedna z nich byla sytě modrá. Na vozíku, který tlačily v běhu před sebou, radostně výskalo její nejmladší dítě. Sebe neviděla.

Opět budík. Světlo proniklo škvírou mezi víčky. Vnímala, že muž ještě leží. Starší děti se chystaly k odchodu o patro níž. Dupání na schodech, bouchání dveří. Ještě trocha času.

Prošla normovanými plechovými futry bez dveří do další místnosti. Měla dojem, že tady někde by měl být její bratr, ale neviděla ho. Běžně za ním do práce nechodila, nestýkali se. Neměla tušení, proč tam jde.

Zase ten zvuk.

Opět upadla do snění.

Místo bratra našla jeho.

U posledního stolu v nepravidelné řadě. U starodávného počítače z devadesátých let. Seděl tam s unavenýma zarudlýma očima. Nevnímal ji. Cosi nervózně datloval. Opřela se o stůl a nahmátla rozbité brýle. Doostřila. Asi čtvery. Chtěla mu je podat, ale došlo jí, že velikost neodpovídá. Byly jeho dětí?

Byl nervózní. Vstal, posbíral rozházené předměty a nastrkal si je random do kapes. Nebyla si jistá, jestli je to herec nebo postava. Každopádně cítila neodolatelnou přitažlivost. Nevnímal ji. Šla tiše za ním. Na bratra zapomněla.

Zase ten kravál. A zase zpátky. Potřebovala to vidět. Vstávání počká.

Vyšla za ním z budovy. O kus dál proti svahu kopce. Prošli kolem zastávky. Zrovna zastavil autobus. Viděla zřetelně číslo, ale nebylo správné. Nevěděla proč. Sledovala ho dál až ke vzdálenému parkovišti. Spěchal. Jde vyzvednout děti do školy, došlo jí.

Je to jen projekce, uklidňovala se. Vnitřním zrakem viděla oválného tvora. Zářil jasným hřejivým světlem. Je to projekce. Není to on.

Bolest, teď již vědomě nepatřičná, jí sevřela plíce. „Dýchej trochu,“ poručila si. Šla dál, směrem k parku. Sedla si. Před očima se jí rozbalil papírový svitek. Viděla zřetelně slova, ale už teď věděla, že nebude schopná si je zapamatovat. Byl to fonetický anglický přepis něčeho staršího. Pro ni jen grafémy, jejichž význam jí unikal, a věděla, že nebude mít příležitost obsah textu s někým konzultovat. Pokusila se papír oskenovat a uložit do paměti, ale věděla, že to u ní fungovat nebude. Jednou to tam najdu, umínila si.

Léta v sobě střádáme emoční náboj, který nemáme na co pověsit. Pak se objeví random objekt, vzdáleně podobný našemu animovi. A my ho tou energií zničíme.

Cítila, jak se vlna, kterou byla zaplavená, srazila. Vnímala to jako fyzický pocit, ale nedokázala určit, o jakou emoci se jedná. Frustrace? Před očima se jí míhaly random portréty lidí, kteří neunesli slávu. „Unesla bych to já?“ 

Zase ten zvuk.

„Jak získáme tvaroh?“ slyšela v hlavě. „Odcedíme ho.“ Před imaginárníma očima se zvedalo ostré kovové síto, na kterém okapávala bílá hrouda. „Správně, sedněte si.“

A opět budík.

Přemohla se a vstala.

„Nevíš, kde má Honzík tričko?“

„Nestresuj se, já ti to podám.“ 

Vytáhla ze skříně nejzachovalejší tričko nejmladšího dítěte a podala mu ho. „Je to menší stres, než nechat ho přehrabat všechny hromady a udělat v tom bordel, kterej bych uklízela čtrnáct dní,“ přesvědčovala sama sebe. Zpomaleně se oblékala. Slyšela jak za nimi zaklaply dveře. Venku nastartovalo auto.

Hladina emocí pomalu klesala. Zapotácela se. Pomalu si dooblékla tělo. Vnímala ztuhlé klouby, slabou bolest v krku, okousaný jazyk. Migréna byla pryč, zůstala jen únava a roztřesenost. Ty nové léky konečně zabraly.