Salón Sacamanteca

Povídka ze série: Jan Boleslav

    Nebe zakrývaly černé mraky. Teplý vlhký vzduch připomínal Janu Boleslavovi staré dobré časy. Měli s Luisou volno, a tak se vydali jen tak nazdařbůh městem. Cipitio poskakoval kolem nich a jen tak z plezíru chytal blesky do dlaně.

    Usadili se v centru na jedné předzahrádce. Stolečky i židličky byly vyvedené z černého kovu v secesním stylu. Luise se to líbilo. Jana Boleslava přemohl sentiment. Vypravil se k nálevnímu pultu a požádal o zmrzlinový pohár pro Cipitia a něco k pití. Luisa měla z dobrých důvodů klobouček s dlouhým závojem, který mohla spustit v případě, že by ji něco rozrušilo. Jan Boleslav znal své krajany dobře a pochyboval, že by ausgerechnet v Praze někoho vyvedla z míry koňská hlava nad bujným dekoltem pěkné ženy. Pochyboval totiž, že by si toho vůbec někdo všimnul.

    „Nechcete si sednout dovnitř?“ zeptal se úslužně vrchní. „Můžu vám otevřít salónek, jestli chcete soukromí.“ „Díky“ odvětil Jan Boleslav hypnotizujícím hlasem „toto místo a počasí vyvolávají vzpomínky. Chceme je na sebe nechat působit. Zůstaneme venku.“

    Lehký letní déšť se střídal s údery blesků a rachocením hromu, které Cipitio vždy přivítal nadšeným smíchem. Luisa decentně usrkávala ze skleničky Modrý Portugal v odstínu zaschlé krve. Dojemná rodinná idylka na oba mocně působila. Zdálo se, že takhle to zůstane už navždy.

    Pomalu přestávalo pršet. Podivná skupinka pokračovala v prohlídce města. Tu a tam kolem nich projel kočár s turisty, tažený pěknými vraníky nebo šimly, které si všichni tři se zájmem prohlíželi, každý z jiných důvodů. Nahlíželi do výloh obchodů, které neodrážely jejich obličeje, a prohlíželi si obskurní vystavené zboží, určené takřka výhradně cizincům z dalekých zemí na východě, postrádajícím vkus, nikoli však oběživo. Nakonec se všichni tři udiveně zastavili před velkým moderním proskleným prostorem v přízemí secesního domu. Nad vchodem blikal neonový nápis Salon Sacamanteca. Na dveřích bylo špatně čitelným zlaceným písmem vyvedeno: Salon Sacamanteca, liposukční klinika, první ošetření zdarma, otvírací doba: non stop.

    Jan Boleslav se první vzpamatoval z překvapení, zazvonil a zeptal se, jestli je mantequero přítomen. Za chvíli se za skleněnými dveřmi objevil pohublý stařec. Jeho tvář zářila nelíčenou radostí když pevně objal dlouho neviděného přítele. „Rád tě po letech vidím, Juan Díaz, nečekal jsem tě tady“ řekl vřele Jan Boleslav. Luisa udělala pukrle a Juan Díaz jí políbil ruku. „Rád tě zase vidím, drahoušku.“ Cipitio se přehnaně uklonil, zatahal Juana Díaze za licousy a vesele vběhnul do budovy. Ostatní ho následovali.

    „Ve skutečnosti“, líčil Juan Díaz u kávy podezřelého původu, když se všichni posadili, kromě Cipitia, který šplhal po orchideji, působivě zavěšené od stropu velké haly, „přesunul jsem svůj podnik do Prahy právě proto, že mě inspirovalo vaše Nízkoprahové odběrové centrum. Napsal jsem řediteli, koneckonců jsem spolupracoval s jeho otcem před tím ohavným vánočním incidentem v osmdesátém devátém. Pomohl mi s papírováním při stěhování firmy.“

    Luisa stydlivě klopila oči, ale bylo vidět, že ji zajímá, jak to celé funguje, a Juan Díaz k smrti rád vysvětloval: „Zaměstnáváme výhradně zahraniční doktory, kteří příliš nevidí do zdejších pravidel hry. Jsou rádi, že dostávají dobrou odměnu, a nestrkají nos, kam nemají. Tady v Evropě jsou liposukce jednak nesmírně žádané a jednak nesmírně drahé, což nám hraje do karet. Vyvážíme tuk hlavně do Brazílie, tam mají ženy ještě vkus. Ani klientela na Arabském poloostrově a v Africe není k zahození. No a to nejlepší si nechávám pochopitelně pro sebe.“

    Odkašlal si a napil se ze starožitného šálku.  „Drahá Luiso, pochopil jsem to správně, že nyní řídíš prádelnu v N.O.C.? Dovol, abych ti věnoval pozornost podniku, naše luxusní tukové mýdlo. Tady je vzorek“, položil před ni miniaturní dekorativní krabičku. „Pošlu ti do prádelny celý náklaďák mýdla. Přece nebudeš nakupovat u konkurence, budu ti ho dodávat zdarma.“ Luisa se okouzleně usmívala.

    Jana Boleslava rýpla do žeber žárlivost. Napadlo ho, jestli by neměl pro jistotu přece jen idylku rozbít, ale problém za něj vyřešil Cipitio, který náhle skočil z orchideje rovnou na táflovaný stolek, převrhl jej i se zbytky kávy, které se tak rozprskly na mramorové dlaždice, sebral krabičku s mýdlem a rozběhl se ke skleněnému vchodu, kde právě skupinka žen luštila vstupní informace.

    Juan Díaz se štěkavě zasmál, vyndal z kapsy fraku dálkový ovladač, jedním stisknutím zamkl dveře, druhým přivolal dvě malá děvčátka v uniformě komorných, která se okamžitě pustila do úklidu, a pak se loudavým krokem důstojným svého věku vydal ke vchodu, naproti zákaznicím, netušícím co se zde děje.

    Jan Boleslav s Luisou mezitím s trochu úsilí odchytili Cipitia metajícího salta a nyní stáli u vchodu, pevně ho svírajíce každý za jednu ruku. „Nebudeme tě dále zdržovat, vidíš sám, že chlapce společenské záležitosti unavují. Doufám, že se brzy sejdeme v N.O.C.“ loučil se Jan Boleslav a Luisa jen přikyvovala.

    Juan Díaz potřásl Janu Boleslavovi volnou rukou, políbil Luisu na ústa a ukazováčkem pohrozil Cipitiovi. Potom otevřel dveře, vypustil je na ulici a šel se věnovat zákaznicím.