Na začátku byl králík

Děje se zpravidla odehrávají v cyklech a nemají žádné začátky ani konce. S určitou mírou nejistoty je při nejlepší vůli možné najít jen určité úseky, ve kterých se děje podstatná část věcí souvisejících s jinými záležitostmi. 

Není dost dobře možné určit, kde přesně začíná příběh Jana Boleslava. Kdyby se ale některé události nestaly, jeho příběh by se nemohl odehrát tak, jak se odehrál.

 

Na začátku byl králík   

Když Quetzalcoatl chytil divokého králíka, velké zuřivé zvíře, které kouše, škrábe a kope, omráčil jím Tecucitzecatla a uhasil oheň na Tecucitzecatlově hlavě. Tak začal věk pátého slunce. Tecucitzecatl vybledl a stal se měsícem. Za bezmračných nocí je na jeho tváři stále vidět otisk králičí siluety. 

Ďábel s červenými vlasy 

Říše vzkvétala. Vládce obětoval mnoho srdcí, aby slunce mohlo vycházet a zapadat. Mohutné nádrže zachycovaly přívalové deště a zavlažovací systémy se staraly, aby kukuřice, fazole ani pálivé papričky netrpěly žízní. Lidé pěstovali kakaové boby a všechno přepočítávali na počet semen v lusku. Ale uprostřed éry pátého slunce se na moři objevily velké koráby. Z nich vystoupili falešní bohové a přinesli peníze, spalničky a inkvizici. 

Jeden z těch falešných bohů, ale ve skutečnosti to byl Ďábel, Lucero de la maňana, Světlo Jitřenky, který měl vlasy jako červený oheň, vystoupil ze své lodi a uviděl mladou ženu s černými vlasy do pasu. Měla na sobě jednoduché bílé vlněné šaty a zvědavě si ho prohlížela velkýma tmavýma očima. Jmenovala se Sihuehuet a byla první ženou, kterou viděl po dlouhé době na moři. Tento Lucero de la maňana byl velmi pověrčivý. Myslel si, že je to znamení od jeho bohů, a umanul se, že tu ženu musí mít pro sebe. Nařídil, aby ji přivedli do jeho tábora. Když přišla, falešní kněží ji prohlásili za jeho manželku a dali jí jméno Luisa. Ale Bůh dešťů a záplav Tlaloc proklel falešného boha, jeho manželku, i jejich malého syna. Ďáblovi přivodila kletba časnou smrt, žena a dítě byli však potrestáni nesmrtelností. A několika estetickými anomáliemi. 

Příchod falešných bohů přinesl do říše nestabilitu a zmatek. Následovaly roky úpadku. Kněží hlásali falešnou víru a lidé nechtěli pracovat. Všichni hráli hazardní hry a smilnili. Brzy nezbyl z původních obyvatel nikdo. Vypálená města zarostl hluboký prales a v nově vzniklých vesnicích a městech žili míšenci původních obyvatel a cizinců. Vyprávěli si podivné příběhy o ďáblovi s ohněm na hlavě, kterého zabil jeho vlastní kůň, o ženě s koňskou hlavou, která se vynořuje z lesů a nemůže umřít, a o chlapci s červenými vlasy a s nohama jako opice. 

Jeden z těch míšenců byl Juan Díaz, zvaný Sacamanteca. Obcházel trhy s rozbitým vozíkem a prodával levné mýdlo. Říkalo se o něm, že to mýdlo vaří z tuku mrtvých lidí, které předtím sám zabil. Prý ho mnohokrát zatkli, odsoudili a pověsili, ale on se stejně druhý den ráno zase objevil se svým vozíkem a nabízel mýdlo. 

Od příchodu falešných bohů uteklo třista let. Země se nikdy nevzpamatovala z pohromy. Nemoc střídala nemoc, válka válku. Přicházeli cizinci a přinášeli své podivné zvyky a zákony. Jednoho dne připlul přes moře nový vládce. Nebyl to bůh, ale obyčejný člověk. Přivezl veselou vojenskou muziku, která se hraje dodnes. 

Nesmrtelné Luise teď lidé říkali Siguanaba, protože přišla o svoji krásu. Za ta léta prý měla pár známostí, ale pokaždé to skončilo špatně. Kdykoli Luisa zjistila, že její nápadník má kromě ní ještě zákonitou manželku, které je s Luisou nevěrný, byla nešťastná. A když byla Luisa nešťastná, projevilo se její prokletí. Její hlava se proměnila v hlavu koně a když to viděl některý z těch ubožáků, kteří si chtěli užívat bez závazků, zešílel hrůzou. Dal se na útěk a zabloudil v bažinách. Tak žila Luisa jako svobodná matka se synkem Cipitiem. Cipitiovi rozhněvaný Tlaloc obrátil nohy, takže vypadaly jako opičí, a zbavil ho lidské řeči. Jinak to byl ale veselý chlapec a neustále vymýšlel nějaké kulišárny. Jeho zrzavé vlasy po tatínkovi zářily na slunci jako oheň a tak mu matka dávala na hlavu velký klobouk, aby se lidé nebáli, že jim zapálí dům. Luisa teď pracovala v kasárnách v prádelně. Po letech zase byl slyšet její smích. Její synek dělal hlouposti, házel na vojáky kamínky, kradl jim tabák a škemral od nich cukroví. Cizinci se jeho červených vlasů nebáli, mnohý z nich měl také takové. Juan Díaz vypadal že vůbec nestárne. Prodával do kasáren nejlepší mýdlo, a pradleně se otevřeně dvořil. I jemu se dařilo a brzy si koupil kamenný obchod. 

Mezi psem a vlkem 

Pantáta Petrusák měl dva syny. Starší Karel Václav zdědil chalupu, dvě krávy, a malé políčko. Mladší Jan Boleslav dostal na vybranou. Buďto půjde sloužit pánubohu, nebo císaři. Jan Boleslav si vybral císaře. 

Fregata Novara brázdila mořské vlny a tisíc vojáků na palubě snilo o lepší budoucnosti. Jan Boleslav ze Zálesí a Rolf Wild z Wolfsgrabenu hráli karty. Venku bylo bouřlivé povětří, loď se houpala, a lampa lítala ze strany na stranu. Rolf vynesl žaludské eso, ale Jan Boleslav přebil srdcovým esem a shrábl bank. Rolf se zvednul. Měl ostře řezanou tvář a hřívu plavých vlasů, které v chabém osvětlení vypadaly téměř šedivé. „Vypadá jako vlk, připravený někoho zakousnout“ napadlo Jana Boleslava. 

„Už končíš?“ zeptal se. Přisunul výhru zpátky doprostřed stolu. „Jestli ti došly peníze, stejně můžeme hrát dál. Beztak tu není co dělat.“ 

„Jen potřebuju na vzduch“, usmál se koutkem úst Rolf. „Měsíc zrovna vyšel, za pár hodin bude úplněk.“ Potom se lehce zamračil. „Slib mi prosím, že zůstaneš do rána tady dole. Nechci, aby se ti něco stalo. Mám tě rád, Jeníku.“ 

Jan Boleslav nad tím sdělením kroutil hlavou. Nicméně k tomu, aby zůstal v suchu a nevycházel na palubu, ho nikdo přemlouvat nemusel. 

„Uvidíme se ráno.“ Jan Boleslav se unaveně natáhl na lehátko a znuděně se díval do stropu. Loď ho za chvíli ukolébala k neklidnému spánku. Zdálo se mu, že je v lese a mezi stromy vidí svítit vlčí oči a slyší jejich vytí. I v polospánku si ale uvědomoval, že to jen kvílí vítr v plachtách. 

Probudil se až když byl čas na snídani. V jídelně bylo rušno, ale Jan Boleslav i tak postřehl, že jeho kamarád je unavený a má kruhy pod očima. 

Během dopoledne se zjistilo, že dva vojáci chybí. Kapitán šel pro ně najisto do skladu kořalky, ale tam po nich nebyla ani stopa. Žádný člun nechyběl, takže dezerce byla vyloučena – neměli k ní ostatně žádný důvod. Jejich věci, které neměli zrovna na sobě, se našly v pořádku v lodních truhlách. Prohledali všechny kajuty i nákladovou část podpalubí, ale bez výsledku. Vyšetřování bylo nakonec uzavřeno s tím, že nejspíš během noční bouřky přepadli přes palubu. Vojáci byli poučeni, že nemají v noci bezdůvodně vycházet na palubu.

Zdálo se, že ty dva zmizelé nikdo pořádně neznal. Vojáci na lodi pocházeli z různých míst a společenských vrstev, někteří mluvili německy, jiní česky, další španělsky, někteří pocházeli až z Haliče. Seznamovali se teprve po cestě. Jan Boleslav byl hlavně rád, že se nic nestalo Rolfovi. Nerad by přišel o jedinou trochu známou tvář na lodi plné cizinců. Úleva, že nepřijde o přítele tak převážila nad soucitem se dvěma neznámými, kteří, jak se zdálo, nikomu nechyběli. 

Na Rolfovy noční vycházky byl zvyklý, ale dosud si neuvědomil, že by mohly být nebezpečné. Jedno mu ale vrtalo hlavou. 

„Poslyš, tys byl tu noc přece taky na palubě. Neviděl jsi tam ty dva? Nechápu, co tam mohli dělat. Byla přece bouřka.“ 

„Nelam si s tím hlavu. Nejspíš tam měli nějaké kšefty, u kterých nikoho nechtěli. Neviděl jsem je. Byl jsem za můstkem. I kdyby prošli kolem mě, nejspíš bych si jich nevšiml. Byla tma a hrozný vítr.“

„Když si pomyslím, že jsi mohl do vody spadnout ty… Nevím, jak bych to tu bez tebe vydržel.“

„Bez obav. Mě se nic nestane.“

Zdálo se, že Rolfa ta debata obtěžuje. Jan Boleslav byl jako druhé dítě zvyklý vnímat, kdy je potřeba zmlknout a dál se nevyptávat. Protože o něm většinou rozhodovali jiní, měl ve zvyku brát věci tak jak jsou a moc je nezkoumat. „Z přílišné zvědavosti bolí hlava“, říkávala mu maminka.  

Další dny bylo moře klidnější. 28. května 1864 přistála Novara v přístavu Veracruz.   

Mantequero 

Po měsíci zmatků se císař s doprovodem konečně přesunul do Mexico City. Jan Boleslav a Rolf se v kasárnách ubytovali společně. Rolf rád chodil na dlouhé procházky a Jan Boleslav ho doprovázel. Potulovali se uličkami a okukovali místní obchůdky a hospůdky. 

„Co budeš dělat, až nám skončí služba?“ zeptal se Rolf, když procházeli kolem malé nálevny. Pěkná černovlasá dívka asi čtrnáctiletá, podsadité postavy, se točila po místnosti a měla plné ruce práce s roznášením pití. Otevřenými dveřmi bylo vidět až do kuchyně, a mexický kuchař, zřejmě její otec, se na ně nepřátelsky zamračil. 

„Koupím si pořádnou hospodu. Najdu dodavatele a budu prodávat pivo. To je to, co mi tu chybí. A budu mít v podniku živou kapelu, která bude hrát českou muziku. A co ty?“

„Ještě nevím. Zdejší lesy jsou nádherné. Císař bude určitě potřebovat myslivce.“ 

Při návratu z toulek občas narazili na temperamentního Juana Díaze. Dodával do kasáren mýdlo a prací prostředky, i tuk na čištění zbraní a leštění holinek. 

„Vy mě chcete urazit! Slevu na moje prvotřídní zboží? Jaká nehoráznost! Jaká potupa! Urazil jste mě, pane. Budu chtít satisfakci!“ Bledý správce kasáren nakonec se zaťatými zuby souhlasil s navýšením ceny.

„Jen mu dej, kamaráde,“ mrknul na obchodníka Rolf. Správce, známý keťas a škudlil, ležel v žaludku kde komu. Nic tak neutuží vztahy jako společný nepřítel. Zanedlouho seděli Jan Boleslav a Rolf s Juanem Díazem v nedalekém podniku. 

„Gracias, signora Malinche.“ 

Žena s truchlivým výrazem ve tváři před ně postavila džbán vychlazeného vína, dovezeného ze severu.  Když se vzdálila, Juan Díaz utrousil: „Nikdy se jí nedívej do očí. Je to čarodějnice. Kdo se jí podívá do očí, zešílí.“

„Nejspíš se jenom špatně vyspala.“

„Ber to vážně. Říkají jí la Llorona, Plačka. Po nocích chodí kolem vody a naříká. Někdo říká, že hledá svoje utopené děti, někdo zase tvrdí, že oplakává Cortéze, se kterým se spustila.“

„Cortéze? To už je ale víc než třista let? Tahle vypadá tak maximálně na třicet.“  Zapochyboval Jan Boleslav.

„Každopádně je to potvora. Prodala by vlastní babičku. A podporuje Juaréze. Kdyby mohla, nasype nám do jídla arzenik.“ Trval na svém Juan Díaz. 

„Šušká se, že Juaréz dostane od císaře milost. Jen prý musí něco podepsat.“ nadhodil Rolf.

„Na to bych nespoléhal. Kdo ví, co se ještě semele.“ 

„Máme si dát pozor ještě na někoho?“ zeptal se napůl žertem Jan Boleslav. 

„Na chupacabru. Krade dobytek a pije mu krev. A až jednou budeš mít rodinu, vyhni se el Cocovi. Chodí po domech a hledá zlobivé děti. Odnáší si je v pytli. Ale Cipitio mu vždycky uteče.“ 

„Kdo je Cipitio?“ zeptal se Rolf.

„Malý kluk. Šikovný jako opice. Ale vůbec nemluví, jenom píská. Dej si na něj pozor. Hází po lidech kamínky a vybírá jim kapsy.“

Jeden příběh si ale Juan Díaz nechal pro sebe – ten o krásné černovlasé pradleně, která se nesmí rozčilovat, protože v rozrušení změní podobu a naroste jí koňská hlava. 

Začátkem října 1865, krátce po vydání černých dekretů, pozval Juan Díaz Jana Boleslava a Rolfa na tequilu. 

„Dneska vás zvu, kamarádi. Platím za všechny!“ Juan Díaz na té schůzce trval. Teď rozjařeně hostil celý podnik. 

„Co se děje? Máš narozeniny?“ zeptal se Jan Boleslav. 

„Balím to tady. Brzy bude pěkně horko. Znáš Luisu z prádelny?“

„Možná jsem ji zahlíd. Co je s ní? Ženíš se?“

„Půjde se mnou. Kdybys něco potřeboval, najdeš nás v Cuscatlánu. Mám tam přátele.“

Během následujících měsíců přesídlil císařský dvůr do kláštera v Querétaru. Dokud bylo relativně bezpečno, Jan Boleslav s Rolfem chodili na dlouhé vycházky do místního lesa. Později to už nebylo možné a dostali se ven jen se svým útvarem. Rolf sloužil u horských myslivců a Jan Boleslav u zásobovačů. 

Lo mataron 

V červnu 1867 byl klášter obklíčen armádou Benita Juaréze a císař Maxmilián z domu Habsburků byl spolu se svými důstojníky zatčen a odsouzen ke smrti zastřelením. Traduje se, že požádal, aby ho nestříleli do obličeje, aby ho doma poznali. Vzhledem k tomu, že ostatky cestovaly do Evropy lodí, nabízí se otázka, zda tyto starosti byly na místě. Když se ho zeptali na poslední přání před popravou, odpověděl: „Rád bych ještě jednou slyšel La Palomu.“ A tak se i stalo.

Během tří let strávených v Mexiku napsal Maxmilián po nocích novou moderní ústavu. Benitovi Juarézovi se tak líbila, že řekl: „To je ale krásná ústava.“ A používají ji dodnes. 

Řadoví vojáci se bez odporu vzdali Juarézově armádě. Někteří se vrátili na Novaře domů a doprovodili tak svého císaře na poslední cestě. Ale většina zůstala a přidala se k revolucionářům – doma je nic dobrého stejně nečekalo, a kdo by se trmácel, když všude je život stejná marnost. Některým se nakonec i dařilo. 

Jana Boleslava smrt obdivovaného císaře bolestně zasáhla. Nedá se vysloveně říct, že měl Maxmiliána rád. Koneckonců byl řadovým vojákem a Maxmilián byl císař. Je ale jisté, že Jan Boleslav v Maxmiliána věřil. Věřil, že dokud je ve službách císaře, nemůže se nic špatného stát. A o tu víru teď přišel. 

Přestože se vývoj událostí dal předvídat, Jan Boleslav do poslední chvíle doufal v dobrý konec. Na císaři koneckonců závisela jeho budoucnost. Teď však zůstal bez služby, bez žoldu, bez výsluhy, v daleké cizině, a měl před sebou jen dvě možnosti. Vrátit se do rodného domu jako příživník, který toho vlastně moc neumí, a nebo se pokusit nějak uchytit v zemi, kde momentálně měli navrch nepřátelé, ale především tam byl naprostý chaos. Jan Boleslav nebyl zarputilým monarchistou z přesvědčení, jen prostě vůbec neuvažoval o tom, že by se společnost dala řídit nějak jinak, než pevnou rukou osvíceného panovníka. Přišel tak o všechny jistoty a cítil se otřesený a zmatený. Pochyboval že se dokáže uživit, ale domů se vrátit nechtěl. Vydal se v rozrušení nazdařbůh ven a zmateně bloudil po okolí. Hledal čeho by se mohl chytit, nějakou jistotu, o kterou by se mohl opřít. Juan Díaz byl dávno někde na severu, a Rolf nebyl k nalezení. Jana Boleslava děsila představa, kterou si nechtěl připustit, že Rolf dávno opustil město a jeho tu nechal samotného. 

„Lo mataron, lo mataron, lo mataron, lo mataron“ ozývalo se v ulicích. Zdálo se, že každá dlažební kostka si prozpěvuje. To pouliční muzikanti z rozpuštěné armádní kapely oplakávali svého císaře. Křečovitě veselá odrhovačka, připomínající hysterii nervového zhroucení, smích překlápějící se do pláče, zarývala se do uší a do mozku. Jan Boleslav ji nedokázal dál poslouchat. Potřeboval pryč, co nejdál od lidí. Rozběhl se a neměl tušení, kam. 

Chupacabra 

Zastavil se až v kopcích u potoka. Pod hladinou zahlédl hřbet pstruha. Sundal boty a postavil se doprostřed proudu, jako to kdysi dělával doma. Ať voda odnese všechno trápení, všechny zmařené naděje, všechny myšlenky. Potom si sedl pod strom, aby si promyslel, co dál. Bylo vlhko a dusno. Po kmeni nad ním se pnula mohutná monstera. Viděl na ní jakési dozrávající ovoce. Vypadalo šťavnatě, ale netušil, jestli se dá jíst. Odněkud z houští proti němu náhle prudce vyletěl velký černý kaloň a zakousl se mu do krku. Cítil jemné zoubky, jak se zabodávají stále hlouběji a vlhkou srst tlamičky, která se mu lepila na kůži. Kaloň se mu pověsil na košili drápy, které ho teď škrábaly na hrudi. Bylo velké a silné zvíře a Jan Boleslav neměl sílu je od sebe odtrhnout a po nějaké době zjistil, že už ani nemá vůli se bránit. Nakonec únavou a bolestí omdlel. 

Když se probral, byla už tma. Před očima se mu dělaly rudé skvrny, cítil se špatně, všechno ho bolelo a lomcovala s ním horečka.  Vedle něho tiše seděla chupacabra a sledovala ho rudýma očima. Vypadala jako velký pes bez srsti, který věrně stráží umírajícího pána. 

Mám vidiny z horka, napadlo Jan Boleslava. Bolavýma očima opatrně zaostřil na tisovec nad sebou.  Může být jedovatý? 

„Tady jsi“ ozvalo se najednou odněkud z blízka. 

„Rolfe?“ 

„Co tady děláš?“ Rolf zavětřil a pak vážným tónem řekl: „Co se ti stalo? Řekni mi to úplně přesně a nic nevynech.“ 

„Vlastně nevím. Trochu jsem bloudil.“ Zadýchával se, ale pokračoval. „Našel tenhle les. Pokousal mě netopýr.“ 

„Netopýr? Jak vypadal?“

„Velký jako člověk. Chtělo se mi spát.“

„A teď?“

„Asi umřu.“

„Aha“, řekl významně Rolf. „Tak to tedy vítej v životě věčném.“ 

Život věčný 

Chupacabra očichala Rolfa, jakoby to byl její starý známý, a odběhla do lesa. Za chvíli přitáhla čerstvě zabitou kapybaru. Byla ještě teplá a škubala nohama. 

„Napij se, udělá ti to dobře.“

„Mám pít krev?“

Jan Boleslav si s údivem uvědomil, že se mu ta představa nehnusí a že má vlastně docela hlad. Rolf mu přidržel zvíře u obličeje. Mělo prokousnutou tepnu ze které tekla červená tekutina zužujícím se čůrkem, neboť srdce již dotepalo. 

Jan Boleslav se napil. Chutnalo to jako slané kakao. Horečka náhle ustoupila. Cítil se mnohem líp. Napil se znovu a pak ještě a nemohl přestat, dokud bylo co pít. Teprve potom se probral z tranzu a provinile se podíval na kamarády. Rolf se pobaveně usmíval a chupacabra vypadala, že se také velice dobře baví. 

„Jak je ti teď?“

„Děkuju, docela dobře. Vlastně skvěle.“ Cítil jak se mu vrací nejen síla, ale i odvaha a chuť něco podniknout. Zoufalství a zmatenost byly pryč. Teď se mu chtělo létat nebo aspoň kácet stromy. Ale úplně nejvíc se mu chtělo vrátit se do ulic, k lidem, zatoužil vidět zblízka nějakou pouliční rvačku, opilce s noži v rukou a naběhlými žílami na krku, představa té zvětšené žíly, ve které bublá zpěněná krev, se mu vrývala do mysli, cítil v duchu neodolatelnou vůni krve a euforii z toho, až se jí zmocní…

„Došlo ti to?“

„Co mi mělo dojít?“

„Nic, tak si dej na čas. Budeš ho teď mít spoustu.“