Malý potížista

Povídka ze série: Jan Boleslav

    Nastalo horké léto. Bezdomovci si našli ubytování v lesoparku u potůčku nebo na náměstí u fontány. 

    Nízkoprahové odběrové centrum přešlo do omezeného režimu. Ředitel vyhlásil celozávodní dovolenou. Několik pracovníků zůstalo ve službě, aby zajistili nezbytný provoz, ale ostatní se vydali po všech čertech. 

    Carmilla byla stále v lázních. Zoia prohlásila, že když je teď trezor na recepci prázdný, zaletí si do Sedmihradska za příbuznými. Jan Boleslav se přihlásil jako dobrovolník. Luisa Sigua de Alvarado zůstala v prádelně, neboť měla ve zvyku vybírat si volno jen v listopadu na Día de Los Muertos. 

    Laboratoř fungovala normálně, protože přece jen občas někdo přišel, ale i tam byl teď ležérní prázdninový provoz.  

    V pondělí ráno zazvonil bzučák. Děvčata z laborky ho neslyšela, protože po stopadesáté sledovala seriál Od soumraku do úsvitu, který reprízovali na stanici El Rey. 

    Než někdo stačil zareagovat, Cipitio otevřel vchod pro zaměstnance. Dovnitř se vpotácel opilý bezdomovec a vtrhnul rovnou do prádelny. Luisu jeho příchod poněkud zaskočil a z toho leknutí se proměnila. 

    Když přišel Jan Boleslav v jedenáct hodin dopoledne jako obvykle na kus řeči, uviděl napřed poskakujícího Cipitia, který se zjevně výborně bavil, potom bezdomovce, který se opile motal po prádelně, blábolil cosi o pekelném koni a apokalypse, a nakonec Luisu, v šoku zhroucenou na židli v rohu místnosti.

    Jan Boleslav si přitáhl židli, jednou rukou objal Luisu kolem ramen, a druhou jí něžně odhrnul z obličeje dlouhou hřívu. 

    „Hlavně zachovej klid, zavolám do laborky aby to někam odklidili.“ 

    „Nekoukej na mě.“ Fňukla Luisa. Vlastně to znělo spíš jako tiché zafrkání. 

    „Pokud vím, z tebe může zešílet jen záletník, který podvádí svou ženu. Jenomže já jsem single. Aspoň pokud si to nerozmyslíš. Každopádně, na mě tyhle blbosti nefungují. Mám totiž čisté svědomí.“ Popichoval ji Jan Boleslav. 

    „Díky, já jsem z osobních vztahů poněkud vyléčená. Nemůžu si vzít na svědomí, že po tobě někdo hodí králíka.“ 

    „Přemlouvat tě nebudu. Ale zvaž to. Kluk by potřeboval pevnou ruku. A se mnou máš jistotu, že ti zahýbat nebudu. Nemám ve zvyku navazovat osobní vztahy s jídlem.“ 

    „Když já nevím. Znervózňuje mě ten věkový rozdíl. Tobě bylo teprv osmnáct, když zastřelili Jeho Veličenstvo. Jsi proti mně děcko.“ 

    „Pár set let sem nebo tam, není to jedno? Co je tvoje nejstarší vzpomínka?“ 

    „Asi ten jezuita. Přišel s conquistadory. Všichni jsme se o něj hezky starali, aby byl způsobilý k vystoupení na oltář, ale on to nějak nedokázal ocenit. A ti tvoji krajani úplně šíleli. Bylo to fakt divný.“ 

    „Což ti ovšem nijak nezabránilo zařídit si s jedním z nich domácnost. Po kom je Cipitio tak zrzavej, že? A jak to bylo s tím pádem z koně? Pohádali jste se, a ty ses proměnila?“ 

    „No jo furt, to je taky jeden z důvodů, proč si nepořizuju chlapa. Je to víc než čtyřista let a furt o tom budete točit. Koho to po takový době zajímá?“ 

    Zdálo se, že ty řeči zajímaly jen chupacabru, která měla hlavu položenou v Luisině klíně a se zájmem pozorovala, jak se z koňské tváře postupně stává lidská. Luisa vlastně ve své lidské podobě vypadala trochu jako Angličanka. Chupacabru samotnou zase často považovali za psa nebo olysalého medvěda, takže viděla v Luise spřízněnou duši. A navíc se na to hezky koukalo.

    Jan Boleslav viděl, že je Luisa opět víceméně ve své kůži, povzbudivě ji poplácal po zádech, a šel zavolat do laborky, aby si odvedli vetřelce, kterého tím de facto odsoudil stát se živoucí konzervou. 

    Potom se obrátil na Cipitia a s přísným výrazem, do kterého se musel nutit, mu sdělil, že ještě jednou, a bude to podruhé, a až maminka konečně dostane rozum, bude mít Cipitio vojnu. 

    Cipitio na to reagoval pobaveným pištěním a výmluvnými pošklebky. 

    Jan došel do kantýny pro nějaké krevní konzervy, ale Luisa řekla, že po tom šoku by si radši dala čokoládu s chilli a Cipitio se domáhal pražené kukuřice, mimo jiné proto, že ji mohl prskat na ostatní. 

    Jan tedy podělil konzervu mezi chupacabru a vlkodlaka, nasadil si sluneční brýle, a vydal se ven shánět columbijskou čokoládu a barevnou kukuřici. 

    I v globalizovaném světě jednadvacátého století to byla tak trochu výzva, ale nakonec sehnal co potřeboval, aby mohl být ve svém světě za hrdinu, a neodpustil si zopakovat nabídku, se kterou otravoval Luisu pokaždé. 

    „Není správné“ řekl, „aby někdo žil jako svobodná matka, když nemusí. Dítě potřebuje kompletní rodinu.“