Bylo nebylo 1

 

    Bylo nebylo, za devatero moři, devatero veleřekami, devatero velehorami, na samé střeše světa, oral muž pole, aby mohl zasadit ječmen. 

   Tu k němu přišla jeho sedmnáctá manželka, mladičká Jetsun Padma a přinesla mu džbán piva. 

   Starý muž se zastavil, napil se, a jeho manželka k němu takto promluvila: „Můj milovaný pane, jediný a největší učiteli, bylo mou velkou radostí a ctí smět ti sloužit. Nyní cítím, že se již brzy odeberu zpět do kola samsáry a zrodím se znovu, abych mohla předat tvé znalosti kulturám, které přijdou po nás, tak jak ti bylo zjeveno.“ 

   Starý muž jí odpověděl: „Moje drahá choti, vždy jsi byla pokorná a poslušná a nyní spěcháš naplnit svůj úděl, tak jak jsem předpověděl. Pro tvé velké ctnosti nám bude dopřáno se ještě jednou potkat, a to až se za své nemalé zásluhy zrodíš v mužském těle.“ 

    Potom odešla Jetsun Padma domů, kde o samotě slehla. Chlapečka umyla a oblékla, na hlavu mu nasadila čepičku s dračí výšivkou, zabalila jej do přikrývky a uložila jediné dítě starého muže do kolébky, uklidila po sobě, a šla pro vodu. Cestou se jí smekla noha na skále, spadla do hluboké rokle a srazila si vaz. 

    Starý muž přišel později domů z pole, odnesl dítě do vesnice, aby se o něj postaraly ženy sousedů, a zbytek svých dnů strávil na hranici světů, kde vyhlížel svou ženu, aby viděl kde se příště narodí. Vesničané mu nosili jídlo, neboť to byl svatý muž, ale on zapomínal jíst i pít, a hledal svou milovanou ve všech světech, až jednoho dne, zatímco se vyptával světelných bytostí, jestli ji neviděly, se jeho fyzické tělo rozpadlo a již do něj nebylo návratu. 

 

    V malebné zátočině jezera, kde se v sítinách ozýval jen křik divokých hus, sbírala mladá žena květiny pro svůj věnec. Nikdo nevěděl, kde a jak se tam vzala, prostě tam náhle byla, sbírala byliny, a máchala si lem sukně v jezerní vodě, aniž by si toho povšimla. 

    Tu se nad ostrůvkem uprostřed jezera objevila oranžová záře a nad jezerem se vznesl velký okřídlený drak. Lesk jeho šupin oslepoval, takže nebylo možno rozeznat tvar jeho těla, a jeho barva se přelévala mezi odstíny zelené, modré a fialové. 

    Drak usedl na břehu jezera a mladá žena mu pověsila na krk věnec z květin. Jejich mysl se propojila a stala se jedním. Poté obraz zmizel jako bublina na mýdlové vodě a jezero zůstalo jen nepatrně zčeřené jemným letním vánkem. 

 

    Heřman Zelený, úspěšný podnikatel v oblasti vodní vzduchotechniky, seděl u svého počítače a znovu a znovu si pročítal svoje lékařské zprávy. Byl to jakýsi jeho koníček už od mládí. Od rodičů slýchával, že se narodil se dvěma přirozeními, jako je to obvyklé u draka komodského, ale plastická chirurgie dokáže zázraky a tak ve své dospělosti vypadal relativně normálně, až na nenápadný zelenofialový podtón pleti, znepokojivě působící na každého, kdo byl nucen s ním obchodně jednat. 

    Heřman si teď četl nález, týkající se jeho krevní skupiny. Byla natolik raritní, že mu lékaři vždy kladli na srdce, aby se vyhýbal veškerému riziku, protože kdyby utrpěl úraz, a potřeboval transfuzi, neměli by pro něj vhodnou dárcovskou krev. 

    Heřmanovi už léta vrtaly hlavou jeho tělesné anomálie natolik, že začal pochybovat o svém lidském původu, a fantazíroval, že ho rodičům podložily divoženky, kdyby ovšem v našem století něco takového bylo možné. 

    Jeho rodiče byli vyloženě městští lidé a podle zprávy z porodnice veškeré své zvláštnosti měl už v okamžiku, kdy byl pomocí Kristellerovy exprese násilím vypuzen na tento svět. Jeho matce přitom praskla děloha a tak se stalo, že Heřman vyrostl v jakémsi iluzorním světě, kde se stýkal jen s rodiči a jejich známými, sourozenců nemaje, a stal se brzy malým mudrlantem, typem dítěte, nad kterým dospělí obvykle kroutí hlavou a nevědí si s ním rady. 

    Heřman poslouchal rady doktorů a vyhýbal se riziku. Místo toho hodně četl a brzy se stal znalcem literatury, a vůbec všeho, co kdy bylo sepsáno a zaznamenáno. Svou touhu po dobrodružství si kompenzoval tím, že obchodoval s potřebami pro dobrodruhy, jako byly potápěčské masky nebo harpuny. 

    V noci míval živé sny, ve kterých byl drakem, létal nad velkým jezerem a žil uprostřed tohoto jezera na malém ostrůvku, poskytujícím vše, po čem může drak toužit. Psychoanalytička mu vyložila, že se jedná o sny kompenzační, protože jeho zdravotní stav ho nutí žít určitým omezeným způsobem, a tak uspokojuje svou touhu po rozletu aspoň ve spánku. Heřman si tím ale nebyl zcela jist.

 

    Chrudoš Šťáhlav, emeritní profesor filozofie v oboru genderová problematika kabalistických a tantrických symbolů, stál u okna své pracovny. Ruku měl zlehka položenou na svém blahobytném bříšku, které dokazovalo, že si vede dobře stran pozemského zabezpečení, což je zároveň důkazem dobré magické praxe. Prsty si pohrávaly s dekorativní kravatovou jehlicí, zatímco sledoval školní mládež, hemžící se na zastávce tramvaje. 

    Zvlášť jedno děvče ho zaujalo, hubené, nohaté, v kratičké bílé plisované sukénce, a staromódním svetříku, vlasy spletené do copů s velkými mašlemi. Profesor Šťáhlav se zasnil a představoval si, že je starým uctívaným mudrcem, jenž pozvedne k výšinám své důstojnosti prostou dívku z chudé rodiny, kterou pojme za manželku. Takto chvíli fantazíroval, dokud nepřijela tramvaj, a neodvezla všechny děti někam pryč. 

    Profesor se zasněně otočil, mimoděk pohladil velkého modrého britského kocoura, a šel do kuchyně, připravit si silný čaj s máslem. O něco později se posadil do vysokého zlatohnědého ušáku, usrkával čaj a četl si Diamantovou Sútru, již průběžně opatřoval poznámkami tam, kde se autor dopustil omylu, pochopitelného sice, vzhledem historickému kontextu, avšak zcela nepatřičného.

    Kocour, do té chvíle vystavený v okně, zaprotestoval a skočil z parapetu do místnosti. Venku začalo pršet.

 

    Mates Koťátko stál na rohu ulice přímo pod litinovým sloupem s hodinami a nervózně žmoulal v ruce papírek s adresou. 

    Vypadal jako student, který jde na přednášku. Měl na sobě tmavé kalhoty, krátké sako stejné neurčité barvy, a přes rameno světle oranžovou koženou brašnu. Na nohou měl bílé sportovní boty, nyní poněkud zacákané od bláta. 

    V brašně nesl svůj největší poklad, který koupil na bleší burze starých knih. 

    Těšil se, že konečně potká slovutného mistra, o kterém četl na facebooku. Adresu mu poskytl jeden z mistrových žáků. Museli být velmi diskrétní. Adresa přišla z anonymního profilu v osobní zprávě, sotva si ji stihl přepsat na papír, a vzápětí ji odesilatel smazal. 

    Bylo mu vysvětleno, že mistr vede vítěznou válku za obnovení světového pořádku s přihlédnutím k manželství nezletilých v oddůvodněných případech předčasného duchovního a mentálního probuzení. Síly zla již klesají pod ranami spravedlnosti, avšak je stále nutno se mít na pozoru a hlavně nic neprozrazovat. 

    Mates Koťátko cítil s mistrem jistou vnitřní spřízněnost, aniž by si uvědomoval, na jakém základě je postavena. Jen ho to k mistrovi neodolatelně táhlo a již teď se v duchu skláněl před jeho moudrostí a představoval si vznešené disputace nad knihou, kterou nyní chránil před deštěm vlastním tělem.  

    Konečně usoudil, že není ani příliš brzy, ani příliš pozdě, a odhodlaně vykročil.

 

    POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ