Balíčky pro elitu

 Povídka ze série: Jan Boleslav

    Na rohu obyčejné ulice stál obyčejný dům. Vypadal docela nenápadně, lehce ošuměle. Všechna okna v přízemí byla zazděná. Vchodové dveře byly opatřeny nenápadnou cedulkou „Nízkoprahové odběrové centrum – vchod pro zaměstnance“.

    Ozval se bzučák a jakýsi mladíček sotva plnoletý vstoupil do domu. S ním vešli i dva psi, jeden větší, asi vlkodav, a druhý menší, s jemnou, sotva rozeznatelnou srstí, snad mexický naháč. Všichni tři si to zamířili rovnou do dveří s nápisem „Prádelna – výdejna stejnokrojů“.

    Luisa Sigua de Alvarado vyndala další várku prádla ze sušičky. Zrovna se chystala zapnout mandl, když se zarazila a vztekle zaječela: „Cipitio!“.  

    Na příchozího se neznámo odkud snesla sprška drobného kamení a vzápětí se ozvalo dětské chichotání.

    Menší ze psů vydal zvuk, podobný brblání divokých prasat, když se dohadují se svými selaty.

    „Omluvte mého syna, pane, nemůže za to, je postižený.“ zamumlala žena přes rameno k návštěvníkovi. Ten ocenil její vypracovanou figuru i tetování na provokativně nahém rameni. V prádelně bylo horko a žena měla na sobě jen pracovní plášť bez rukávů a pod ním možná vůbec nic. Matoucí bylo, že byla takto ustrojena, když měla v práci s sebou dítě, ale zdálo se, že to tady všichni berou jako normální.

    „Pan Boleslav? Vedoucí říkal, že přijdete. Máte mi nadiktovat vaše rozměry. Prý budete zaskakovat na recepci, než se Carmilla vrátí z lázní. Chystá se do Baia Felix. Léčí si revma, víte? V našem věku už potřebujeme občas pauzu.  Aha, vy už to máte napsané, tak ukažte.“

    Paní de Alvarado vyndala ze skříně balíček sněhobílého oblečení a položila ho na pult. „Tady mi to podepište.“ Stále nezvedla hlavu, takže měla obličej z větší části zakrytý dlouhými vlasy, lesklými jako smůla. Její synek, děcko asi desetileté, postával teď za pultem vedle matky a vydával pištivé zvuky. Jeho hlavu i ramena zcela zakrýval mexický slamák, takže vypadal jako monstrózní hřib satan.

    Carmilla, zdánlivě sedmnáctiletá platinová blondýna drobné postavy, nepovažovala za vhodné zdůrazňovat svůj věk řečmi o revmatu. Zkontrolovala štábní kulturu nového kolegy, narovnala mu límeček a spolkla komentář ohledně šarlatového šátku, který si mladík ponechal kolem krku. Odstín šátku nápadně kontrastoval se svítivou bělostí nové uniformy, která se skládala z rondonu a dlouhých kalhot, ale tloukl se s karmínovým lemováním, jímž byla uniforma ozdobena, a tato relativní disharmonie obklopovala Jana Blahoslava aurou těžko definovatelného neklidu a nepatřičnosti.

    „Členové chodí dozadu do klubu. My tady vydáváme preparáty externím zákazníkům, přesněji řečeno jejich kurýrům. Většinou jsou to fexti, takže nemá smysl se s nimi moc vybavovat. Měl bys vědět, že se nejedná o materiál nejvyšší kvality, ale spíš o přebytky, což ale není nutné nijak zdůrazňovat. Oficiálně se jedná o panenskou krev. My tak říkáme prvodárcům a zákazníky by podrobnosti jen mátly. Je potřeba hlídat, co je pro koho určené. Žádanky mají různé barvy. Materiál je označený shodně jako odpovídající žádanka. Když bude někdo zvědavý, řekneš mu, že popis zboží má v propozicích a ať se obrátí na svého jednatele. Nebudeš zasahovat do složení výrobku. Ředění zajišťují v laboratoři a odpovídá požadované kvalitě. Pokud nějaké preparáty dojdou, zavoláš do laboratoře. Nebudeš tam chodit osobně a nebudeš nahrazovat jeden preparát jiným. Nedávno jsme tu měli průšvih, stážista na praxi si chtěl šplhnout a vydal nesprávnou šarži. Jedna klientka kvůli tomu zemřela, protože reklamaci zdržela stávka přepravců v Doveru. Další zákazníci odmítli údajně kvůli logistickým komplikacím zásilku vrátit. Bohužel dostali nedopatřením krevní derivát uživatele LSD, tak si umíš představit, jak vypadala jejich volební kampaň. Některé šarže se nehodí ani pro chupacabru.“ Nahý pes zvedl hlavu a nastražil uši. „Ale pro takzvané nestárnoucí celebrity je kvalita i tak až moc vysoká. Mají hrůzu z toho, že by dospěli a dostali rozum. Netuší, že je možné být starý a zůstat blbý.“

    Carmilla během řeči došla ke stěně a sundala zlatě orámovanou daquerrotypii Jana Jánského. „Trezor ti otevře na vyžádání sekretářka ředitele Zoia. Momentálně je tu uložená zásilka pro nemocnici v Banské Bystrici. Od toho ostudného božíhodového případu se všechny nemocnice v naší distribuční síti snaží mít trvale k dispozici pohotovostní rezervu pro členy klubu.“ Vrátila obraz na místo.

    Zbytek směny strávil Jan Boleslav na recepci, kde pomáhal Carmille nosit ze skladu balíčky s krví v různých skupenstvích, pečlivě zabalené a označené, a učil se zaznamenávat výdej do archaicky vyhlížející účetní knihy. „Libůstka pana ředitele“ poznamenala Carmilla. „Všichni tu máme tak trochu slabost pro staré dobré časy.“

    Carmilla, kterou v současném vlhkém počasí pobolívaly klouby, požádala Jana Boleslava, aby jí pomohl se zavazadly na nádraží Franze Josefa. Měla v plánu se během dlouhé cesty blíže seznamovat s cestujícími, takže bylo žádoucí, aby zahájila cestu co nejnormálnějším způsobem. Původně si chtěla objednat taxík, ale když měla doprovod, dopřála si luxus cestování veřejnou hromadnou dopravou. Bavilo ji pozorovat lidi a číst jim myšlenky.

    V jednu chvíli se zasekli v davu obklopujícím jakési amatérské hudebníky, kteří vybírali do klobouku. Carmilla si všimla, že během otravného cajdáku La Paloma se nálada jejího společníka pruce zhoupla. Jan Boleslav zatnul pěsti až zaryl nehty do dlaní. Oči mu slzely a jeho výraz zračil nejvyšší stupeň psychického utrpení. Carmilla si nevzpomínala, že by kdy viděla tak silnou reakci na nekvalitní hudbu. Jakmile to bylo možné a vzdálili se, Jan Boleslav opět získal sebekontrolu a svůj obvyklý důstojně nenápadný vzhled. Po zbytek cesty se choval tak extrémně normálně, že začala pochybovat, jestli se to skutečně stalo.

    Když nastupovala konečně do vlaku, a Jan Boleslav předal zavazadla stevardovi, promluvil nedaleko nich někdo francouzsky, a Jan Boleslav si znechuceně odplivl. Carmilla se nevyptávala. Hrabání v osobní minulosti přináší obvykle jen další bolest.

    Vlak s patřičným randálem opustil stanici, a Jan Boleslav se psy se vydal nazdařbůh nočním městem. Cítil smutnou nostalgii po událostech, na které se kdysi tolik těšil, a které se nakonec nestaly a už se nikdy nestanou. Přitom stačilo tak málo. Psi rozuměli jeho náladě a šli pomalu těsně vedle něj a zlehka se otírali o jeho nohy. Mimoděk zamířili všichni tři k řece, která mihotavě odrážela pomíjivá světská světélka a měnila je v iluzorní představu bludiček. Voda byla cítit vlhkostí a dalšími, jim tak blízkými pachy, jako byla plíseň, tlení, rozkládající se tělesné tekutiny a zvětralé pivo. V následujících hodinách se potloukali po nábřeží, až v jedné teplovodní šachtě nalezli umírajícího bezdomovce Mariána K., kterému pod dojmem nostalgické nálady poskytli poslední zaopatření. Do rána pak drželi čestnou stráž u jeho mrtvoly, aby se těsně před rozbřeskem doslova vypařili z místa činu.

    Jan nyní zůstával na recepci sám a vyřizoval objednávky, o pauzách se chodil občerstvit do baru pro zaměstnance, kde většinou nikdo zrovna nebyl, a nepravidelná volna trávil buď v rodinné hrobce na Olšanech, nebo nahodilými toulkami po městě. Občas se zastavil za Luisou v prádelně a marně se pokoušel rozmluvit jejího syna. Ten si na něj postupně zvykl a při příchodu mu prohledával kapsy, jestli se v nich nenajde nějaká sladkost.

    Jan se pokoušel se udělat si obrázek o chlapcově otci a jeho rodinných vztazích, ale z Luisina zmateného vyprávění toho moc nepochopil. Pokud tomu dobře rozuměl, Cipitiův otec zemřel na otravu jedem, předtím mu ovšem narostly dvě hlavy, zatímco Luisin bývalý manžel nechal svého firemního konkurenta zabít králíkem, který mu spadl na hlavu. To připadalo výstřední i Janu Boleslavovi a tak se postupně přestal vyptávat a soustředil se jen na témata související s prací.

    V tomto rozpoložení byl pro něj příjezd kurýra z Horních Uher příhodným vysvobozením ze stereotypu. Jeho a Zoiin příchod ohlásila již z dálky hlasitá společenská konverzace a vytrhli tak Jana z letní letargie.

    „Je absurdní“ vysvětlovala Zoia, „když si někdo usurpuje právo přiřknout reálně žijící osobě paralelní osud. Ale když už se to děje, mělo by se měřit všem jedním metrem. Je komické, jestliže se někdo rozčiluje nad literárním osudem svých vzdálených příbuzných, a zároveň mu není divné sám popisovat zcela smyšlené příběhy jiných lidí.“

    „To by pak nebylo možné psát historické romány a v podstatě ani dokumentární literaturu.“ Namítal vysoký štíhlý muž s ostře řezanými rysy. Janovi došlo, že je to onen kurýr z Horních Uher. „Většina osudů zůstává skryta dokonce i jejich nositelům samotným. Kdo zná všechny hybatele svých vlastních životních událostí? A kde je potom míra fabulace, která je ještě přípustná? Je horším výmyslem všeobecně přijímané, avšak nikdy nedoložené tvrzení, že váš otec byl masový vrah, nebo úvaha, že pokud někdo byl zabit sto dvaceti střelami, musela aspoň jedna z nich být stříbrná?“

    „Říká podřízený někoho, kdo podobný počet průstřelů ve zdraví přežil.“ Zasmála se hořce Zoia. Byla to žena asi šedesátiletá, ale mladistvého vzezření, hranatých rysů v obličeji. Silné brýle dělaly její výraz ještě komisnější, než reálně byl. Kdysi dávno byla matematičkou. Nyní se spokojila s prací sekretářky ředitele na zkrácený úvazek. Koneckonců ředitel a zakladatel Nízkoprahového odběrového centra byl především její bratr, a sourozenci si mají pomáhat.

    „Půjdeme teď do trezoru.“ Oslovila teď Zoia mladého recepčního. „Připravte se zapsat předání materiálu. Záznamy musí přesně sedět.“

    Jan sundal ze zdi portrét doktora Jánského a Zoia otevřela trezor. Potom společně přepočítali balíčky a Jan vše pečlivě zaznamenal do knihy. Kurýr si uložil zboží do trezorového kufříku a připevnil si jej řetízkem na zápěstí. Potom Zoia zase zamkla trezor, Jan vrátil obraz na místo, a Zoia doprovodila kurýra ven k připravenému autu.