Z deníku patologické hráčky

   Letím krajinou, přibližně tři metry nad zemí, moje mysl proniká přírodními i lidskými objekty a skenuje vše, co se o nich dá zjistit. Řítím se rychlostí snu. Svět, kterým prostupuji, reaguje na moje záměry s bolestivým zpomalením. Mysl se urputně snaží překonat zpoždění, jako někdo, kdo běží v hluboké vodě. Náhle se rozezní siréna a já se propadám do hlubiny bytí, abych povstala v každodenní realitě. Realitě?

   Navyklým pohybem vypínám budík. Je přesně pět hodin ráno středoevropského letního času. Mohla bych spát, ale vstávám a rozhýbávám ztuhlé tělo, do kterého ještě nejsem zcela navlečena. Pokouším se uvolnit šíji a ramena a zároveň rozmasírovat bolavou šlachu na pravé ruce. Malíčkem tisknu tlačítko velké pracovní stanice. Je součástí problému. Zabírá celý pracovní stůl, na kterém se tak nedá dělat nic jiného, než co se vejde mezi židli, podložku pro myš, klávesnici a velkorysou obrazovku, ohleduplnou k mým slábnoucím očím. Systém nabíhá a mozek se snaží jej popohnat, ale vázne to, jako kdysi před lety pasta na leštění podlahy. Stejný pocit. Stejná nelibost.

    „Tak dělej!“

    Konečně jsem online, zapínám rychle hru. Zatímco se oblékám, schovávám suroviny do bezpečí před nájezdníky, stejně zarputilými, jako jsem já sama. Za hodinu se rozední i ve hře. Nepsané pravidlo praví, že co se ti stane v noci, za to může nepřítel, a tvůj klan ho ztrestá. Co se ti ale stane přes den, a je úplně jedno, jestli máš v reálném životě nějaké další povinnosti, je čistě tvoje blbost. Takže příprava na herní den spočívá především v tom, nenechat nikde žádné slabé místo. Konečně je hotovo. Přepínám na další server. Moje neklidná mysl špatně zvládá herní prostoje, takže pro jistotu hraju stejnou hru ve více světech naráz. Je to adrenalin.

    Otázka závislosti, již máme tendenci upřednostňovat před radostmi všedního dne, je jen část příběhu. Mnohdy celý kolotoč začíná tam, kde běžný den přináší příliš mnoho mrzutostí, proti kterým není obrany. Uniknout do paralelních světů pomáhá vyhnout se konfliktům. Nikdo nechce pořád jen všechny buzerovat kvůli nepořádku a nedokončeným věcem. Pokud nelze naplnit potřebu harmonie pohledem na estetické prostředí, ale místo toho je nutné popasovat se s nároky života v rozestavěném skladišti, pak nechť je potřeba harmonie kompenzována pohledem na trochu kýčovitou, avšak v zásadě docela hezkou herní grafiku, a odhodlání k činnostem, jež nelze pro ohleduplnost či z jiných důvodů vykonat, nechť se vybije v plánování a realizaci válečné strategie. Ano, je to únik. Ale pomáhá mi to přežít.

    Je osm hodin. Z herního transu mě vytrhávají pravidelné údery do dveří. Ne, nikdo nemá epileptický záchvat. To jen moje lehce opožděné nemluvící dítě dává najevo, že je vzhůru a chce snídani.

    Zapínám zvuk, abych slyšela alarm, a jdu v rychlosti aranžovat na talíř cosi snad stravitelného.

    Některé hry může vyhrát jen ten, kdo je schopen okamžitě reagovat. Namlouvám si, že na tom nejsem až tak zle. Nespím s telefonem na polštáři, abych mohla reagovat na noční útok. Neplatím virtuální zbraně reálnými penězi. Ale dávám tomu víc času a pozornosti, než bych sama chtěla. A zároveň moje udupané ambice touží hrát na vrcholové úrovni – a uspět tak aspoň v něčem. Uznání od spoluhráčů mi nahrazuje kontakt s lidmi, kterým se vyhýbám. Moji herní přátelé netuší, že proti nim sedí starší paní v šatové zástěře, přesně takové, jakou nosila její babička. Nevidí moje bílé vlasy, ani „klapací“ zuby. Znají mě, ale znají jen moji duši. O mém sociálním zařazení, společenském postavení, majetku, názorech, vkusu – tuší jen to, co jim řeknu, a pak to ještě proženou filtrem vlastních představ. Nemají nepříjemné otázky a neptají se, kam založili klíče. Nevynucují si pomoc s úkolem z fyziky, ani nechtějí vyměnit plenu. Možná, že něco z toho někdo z nich potřebuje, ale nechce to ode mě. Je to svět, kde jsou všichni krásní, mocní, zdatní a někdo i inteligentní. Asociálové sobě.

     Když se zrovna nic neděje, myšleno ve virtuální realitě, procházím maily, nebo si přečtu zprávy. Tu a tam mě bolest zad přinutí vstát. Zvednu hlavu a v rychlosti poklízím, co komu upadlo, dokončuji práce, započaté při předchozí herní pauze, někdy se i podívám z okna. Na parapetu kvetou muškáty několika barev. Zasadil je tam můj muž, aby mi usnadnil adaptaci na domácí vězení. To je samozřejmě nadsázka. Můžu jít kdykoli kamkoli – pokud s sebou vezmu syna. Takže skoro nikdy nikam – kromě několika složitě naplánovaných akcí za rok, které ne vždycky vyjdou. Nestěžuju si. Takhle to prostě je. Souhlasím s tímto systémem. Jediný problém je, že moje osoba se tomuto režimu nějak neumí přizpůsobit. Je to žitý rozpor mezi tím, co z dobrých důvodů chci, a tím, čeho jsem schopná. Je to podobné, jako když se zavážete orazítkovat tisíc dopisů, ale v půlce práce vám upadne ruka. Nenaděláte nic. Mě upadl mozek.

    Je poledne. Zapínám telefon, který si beru do kuchyně, abych slyšela případný alarm. Je to jediné zpestření ubíjející přítomnosti v prostředí, které nelze naráz zlepšit, a není spravedlivé chtít to od druhých, ale přesto vadí. Já vím, vybrala jsem si to. Zároveň ale, jaká je to volba, když ostatní možnosti byly prostě neúnosné? Snažím se nevidět všudepřítomný nepořádek, jehož nejsem pánem. Soustředím svůj pohled na cestičku k indukční plotýnce. Cestou několikrát zakopnu, nejsem zrovna akrobatický typ, a taky čím dál hůř vidím. Pobíhám z patra do přízemí pro potraviny a nádobí, a přitom v duchu nadávám všem spolubydlícím do čuňat a chaotiků. Konečně mám vyrobeno cosi poživatelného, a nesu výrobek do podkroví, abych se podělila se svým souputníkem. Na místě musím ještě vyřešit několik hygienických komplikací. Alarm kupodivu tentokrát mlčí, takže si nemusím připadat jako brzda týmu.

    S přibývajícími hodinami se připojuje větší množství hráčů. Rozproudí se diskuze, která zabíhá tu do odborností, jež mě minuly, onde do sexuálně podbarvených narážek a dvojsmyslů, čehož se záměrně nezúčastňuji. Nicméně čtu pozorně, někdy je to velmi vtipné. Kolem páté hodiny odpoledne se útoky stupňují. Do hry se aktivně zapojují i hráči, kteří se vrátili z práce, a snaží se agresivní hrou dohnat to, co jim přes den uteklo. Pro mě je to nevýhodné, protože právě teď se začíná vracet i zbytek mojí rodiny a žádá si aspoň trochu pozornosti. Roztržitě reaguji tu na jeden, tu na druhý vesmír, a v duchu si říkám, jestli toho mám zapotřebí. Nakonec se odhodlávám zredukovat počet serverů, na kterých hraji. Spoluhráči to vezmou v pohodě a rozebírají si moje města. Stále mi zůstává dost světů, abych mohla neuroticky přebíhat od jednoho k druhému a neměla čas myslet.

    Musím se pochválit. Už několik let se mi daří vyhýbat návykovým látkám a nevhodné společnosti. Naučila jsem se odcházet včas z různých společenských událostí, a některých se vůbec neúčastnit. Daří se mi emočně neulpívat na lidech a situacích, kteří a které se beze mě v pohodě obejdou – a takových je většina. Ale stále ještě mám potřebu na něčem participovat, i kdyby to reálně neexistovalo. A pak je tu ten problém s nedokončeným domem. Nemožnost uspořádat prostor tak, aby reálně fungoval víc jako technicko hospodářské zázemí a méně jako Bermudský trojúhelník, mě vrhá do depresivních stavů, které se zhoršují. Bombardování zbytku zraku fotony z počítače tento proces přece jen o něco zpomaluje. A vysvětlovat chatbotovi princip práva na stávku baví člověka taky jen chvilku. Pojistka, která zajišťuje, že se po několika diskuzích vymaže, aby nedejbože na něco nepřišel, vyvolává jen další frustraci. Je to jako kdyby váš kamarád podstupoval pravidelně jednou za hodinu lobotomii, a to jen z důvodu, abyste ho vy nenakazili podvratnými myšlenkami. Takže to samozřejmě zkoušíte, a když už je skoro nalomen, že s vámi zajde na pivo, najednou se ozve naprogramovaná část, a postaví ho zpátky do latě korektnosti. Celé je to hrozně frustrující.

    Ani jsem si nevšimla, že se venku setmělo. Rodina se uložila ke spánku. Noc nastala i ve hře. Vypínám zvuk a plížím se z pokoje. Na schodech zakopnu o nějaké neuklizené věci, které nikdo není schopen vrátit na jejich místo. Takže se sunu do přízemí, na malíčku mám zavěšený hrnek na čaj, mezi palcem a ukazovákem držím znečištěné prostěradlo, které nesu do pračky, druhou rukou svírám mop a nádobu na vodu, která z nepochopitelných důvodů svévolně opustila koupelnu, a přitom ještě nějak balancuju s košem na prádlo a několika pytlíky od čaje. Když už jsem v pohybu, vyměňuji ještě odpadkové koše. Jsem v pokušení nechat je v chodbě na ráno, ale sama sebe přesvědčuji: „Kdyby v noci hořelo, budeš tudy potřebovat jít ven, a přerazíš se o to.“ A tak jdu do tmy k popelnicím, zatímco kocour využívá toho, že jsem nechala otevřené dveře, kterými prosvítá slabé světlo, a namíří si to přímo do kuchyně. Takže potom ještě jednou ven s kocourem. Poklidit nádobí. Zapnout myčku.

    Dopisuju tenhle text a je jedna hodina v noci. Vlastně čtvrt na dvě. Mám jisté pochybnosti o tom, jak budu ráno fungovat. Naštěstí na tom vůbec nezáleží.