PLIVNÍK

    "Běžte napřed, děti", řekla mi babička. "Je to kousek, já za váma hned přijdu. Jen si tu chvilku odpočnu." Bylo mi devět a Járovi sedm. "My tu počkáme s tebou." "Ne. Je zima, máma by mi vynadala, kdybyste nastydly." "Ty taky nastydneš." "Běžte. Už jsem řekla. Paní domácí vyřiďte, že hned přijdu."
    Vzala jsem Járu za ruku. Snažil se mi vyškubnout, ale tehdy jsem ho ještě přeprala. "No tak. Za chvíli jsme doma. Podíváme se na králíčky." přemlouvala jsem ho. S určitými potížemi jsme se vzájemně dostrkali do vesnice. Paní domácí vyšla na práh. "Kde máte babičku, děti?" "Přijde za chvilku, sedla si u kapličky. Bolejí ji nohy." "Pojďte dovnitř, počkáte na ni u mě."
    Posadila nás do síně a sedla si proti mně. Teď se začne vyptávat na školu, napadlo mě. Ale jen zamyšleně mlčela. Za chvíli se zvedla, otevřela dveře do kuchyně a s někým tam mluvila. "Běž se podívat, kde se tak zdržela." zaslechla jsem.
    Vrátila se k nám. "Dáte si zatím trochu polívky. Kde všude jste až byli?" Překotně jsme vyjmenovávali naše oblíbená místa v lese. Babička byla tak trochu dobrodruh, nedělalo jí problém lézt s námi na skály ve střevících a sukni. Domácí trochu kroutila hlavou nad našimi nesouvislými postřehy, ale myšlenkami byla jinde. Vstala, nakoukla do kuchyně: "tak jdeš už?"
    Její dospělý syn, pro nás bezmála stařec, vždyť mu bylo snad třicet let, vyšel z kuchyně a oblékal si kabát. "Určitě zbytečně plašíš, mami." políbil domácí na tvář a vyšel do sychravého dne. To léto bylo obzvlášť studené. Místní nevycházeli ven než na dvorek nakrmit drůbež. Naše výpravy, pravděpodobně motivované hlavně snahou babičky nás utahat, jim připadaly výstřední.
    Domácí před nás postavila talíře silné polévky, na které plavala mastná kola, a donutila nás ji sníst. V místnosti se netopilo, ale za chvíli jsem si sundala svetr, jak mi bylo po polévce horko. Jára vypadal, že každou chvíli usne.
    "Tak kde ta vaše babička je? Počkejte tady." vyšla zase na práh. Připlížila jsem se k oknu. Mezi statkem a silnicí byla malá zahrádka, kterou teď jako staniolové třásně zdobily dešťové stružky. Mírný déšť ťukal na střechu a voda z okapu se šploucháním stékala do sudu. Vzduch v síni byl cítit leštěnkou ze starého nábytku a navlhlým cukrem, ale venku nasládle voněla sláma a pokrutiny. Chtěla jsem taky vyhlížet babičku, ale domácí stála ve vchodu a nebyla šance se kolem ní protáhnout. Navíc by si mohla na mě stěžovat pro neposlušnost a o to jsem nestála. Stačil mi průšvih z minulého týdne, kdy jsem při hře s klukem od vedle nechtěně pustila slepice.
    Za paní domácí přišla sousedka a něco spolu potichu probíraly. Zaslechla jsem jen útržky "počasí" "nerozum" a "dovolat se do města". Nejspíš měly nějaké vlastní plány. Přemýšlela jsem, jestli by bylo možné utéct na zahradu a natrhat si trochu rybízu. Zeptat jsem se bála, a nechat se chytit jsem se taky bála. Babička mě důrazně varovala, ať nedělám ostudu. "Voni to na vesnici berou jinak" řekla. A tak jsem postávala u okna, pomalu mi přestávalo být horko, naopak mě začaly studit mokré boty a ještě ráda jsem si znova natáhla svetr.
    "Tak co, vy" vrátila se k nám domácí. "Půjdete na podzim do školy? Do které už jdeš třídy?" Čas ubíhal nekonečně pomalu a odmlky mezi řečí se prodlužovaly. Konečně přišel syn paní domácí. Mluvili spolu mezi dveřmi. "Prosím tě, nepanikař. Určitě se objeví." Mrzelo mě, že nevím, o čem je řeč. Debaty dospělých jsem poslouchala ráda. Doma mi kladli na srdce, abych do nich nevstupovala a ničeho se nedoptávala. "Tak si tě nevšimnou a dozvíš se víc." učila mě maminka. A tak jsem jen postávala za dveřmi, napínala uši, a nechápala nic.
    Déšť pomalu ustal a udělalo se hezky. Bylo stále chladno a tak zahrádka zůstala mokrá, jen kapky vody se nápadněji třpytily na červeném i černém rybízu a taky na plotě.
    "Co vás zdrželo?" slyšela jsem najednou zvenku hlas paní domácí. Zněl nějak jinak. Skoro vesele. Asi tou změnou počasí. "Utrhl se mi podpatek." odpovídal jí hlas mojí babičky. "A koukněte co jsem našla." "Pojďte dovnitř, udělám vám kafe. Děti, udělejte místo u stolu. Vařím babičce kafe, ale to můžou jenom dospělí. Už jsme si o vás dělali starosti. Dám vám do toho něco pro zahřátí. To se musí. A co to máte?"
    Babička otevřela na klíně svou univerzální koženkovou tašku s tuhýma ušima, do které dávala všechno, co jsme na našich výpravách našli. Třeba „diamantovou“ brož, o které nám napovídala celé legendy, co na tom, že to byl jen korálkový šmuk. Tu brož mi tenkrát dala, dlouho jsem ji schovávala, dokud se úplně nerozpadla. Nebo hrst korálků, které jsme jednou našli na výsypce u sklárny. Někdy taky uhelné brikety, které se někomu na ulici zakutálely, když je nesl do sklepa. Babička byla prostě shánčlivá.
    Tentokrát vytáhla umolousaný černý chomáč peří naštvaně blýskající očima. Hlasitě pískal a všelijak sebou vrtěl a otáčel, až se mu podařilo klovnout babičku do prstu.
    "Ježkovy voči, hotovej plivník. Pani, ale to já tady nestrpím, to si odvezete. Půjčím vám na to bedýnku. Venku si naberte šrotu. To jste se musela brodit potokem, ne, pro tu potvoru." Babička neřekla nic, jen mírně vysunula čelist, a udělala obličej, který vypadal jako úsměv, ale my jsme věděli, že ten výraz znamená, že se k něčemu odhodlala a nic ji nezastaví.
    A tak se kuře Plivník stalo naším domácím mazlíkem. Když Plivník trochu povyrostl, přestěhovali jsme ho na chalupu k tetě Zuzaně, ale nakonec stejně skončil na pekáči. Protože plivník neplivník, kdo by živil hubenýho kohouta.