Večeře

"Ilu ilu hocianu.." předzpívával zachovalý padesátník v marné snaze udržet rytmus i melodii. Dvojhlasem se k němu připojil jeden ze synů, ten vzdělaný, co uměl číst a psát. Každý z těch dvou měl v ruce vlastní hagadu, jeden čerstvě vytištěnou na domácí tiskárně, neboť z té loňské opět poztrácel nějaké listy, druhý školní, v měkké vazbě, s předmluvou a doslovem. Že se texty liší nijak zvlášť neprožívali, postupem času si vytvořili vlastní eklektickou formu obřadu, a nikdo z lidí nemůže posoudit, jestli zrovna tahle verze je správná. "Zvláštní", pomyslel si hudebně nadaný syn, zatímco čekal na refrén, který pak zpívali všichni, "že hlavní téma předzpívávají vždy jediní dva, kteří nemají hudební sluch". Ale věci se nemají dělat dobře, nýbrž tradičně, a tak se k refrénu připojila celá rodina, v marné naději, že jedna sloka by pro tentokrát mohla stačit. Nejprostší a nejmladší ze synů, ten, který se nikdy nenaučí položit správnou nebo i jakoukoli jinou otázku, snažil se obřad urychlit tím, že vytrvale podával otci do ruky láhev vína k požehnání, nedbaje matky, která na něj přes stůl důrazně znakovala, aby s tím počkal. Konečně bylo všem obvyklostem učiněno zadost a zanedlouho se všichni mohli pustit do jídla, které obnášelo velké množství kaše ze strouhaných jablek a skořice, hromady nekvašeného chleba, mísu vařených brambor, a další speciality, včetně malých kousků opečené drůbeže. Na konci večeře nejmladší syn důležitě vytáhl zpod ubrusu poslední kousek chleba, který byl záměrně nachystán tak, aby jej nebylo možné přehlédnout, všichni mu zatleskali, a potom ještě otec, tentokrát se správnou intonací, ze které mrazilo, pozval do domu posledního hosta, o kterém nikdy nikdo neví, jestli se dostaví. Vzduch jiskřil elektrizující energií po doznění posledních tónů formule. Matka mínila, že po posledních událostech bude vhodnější i bezpečnější, aby šel otevřít dveře někdo dospělý, a ujala se toho sama. "Už je tady!" výskaly za chvíli děti, neboť do místnosti vkráčel důstojnou chůzí věkovitý pruhovaný kocour. Otec jej obřadně přivítal, nakrmil jej masem, a pak jej rodina v euforické náladě opět vypustila ven a pečlivě za ním zamkla. "Příští rok v Jeruzalémě" řekl nakonec otec jako každý rok a zatímco se strávníci pomalu rozcházeli, první a druhý syn, vzdělaní v otázkách obřadních i světských probírali, jestli by nebylo rozumnější si zrovna pro příští rok přát nějakou jinou destinaci. Záležitost však zůstala nedořešena, protože co bude příští rok, nikdo neví, a ten, kdo to ví, si to z dobrých důvodů nechává pro sebe, aby mohl případně překvapit svět nějakým neobvyklým zvratem událostí.