Patron pro handicapované adepty

     Genderově těžko definovatelná bytost v šedé kápi připomínající pytlovinu seděla na tuhém polštáři vycpaném andělským peřím. Její postava byla uvolněná, mírně nahrbená, a přes její stehenní kosti napříč ležela starobylá kosa. Pomalu ulizovala vaječný koňak z virtuální imitace levného hořčičného skla a přitom diktovala text povídky, která už měla být dávno napsána.
    Pracovat se začátečníky byla fuška, ale bytosti to nevadilo. Od nepaměti měla sklon k rovnostářství a lidé na okraji společnosti, na společenském dně, nebo ve vnitřní emigraci, jak se teď moderně říkalo poustevníkům, měli u ní jistou protekci. Pokud se našel snaživý jedinec, ráda pomohla.
    Nemohla ovšem ulevit od samočinného mechanismu, který se spustil, jakmile adept přijal své povolání - dokonce dřív, než byl schopen toho nahlédnout, natož verbalizovat. Někteří lidé se domnívali, že může ulehčit v nemoci, ale to byl právě nedostatečný vhled vtělených. Ve skutečnosti jakmile došlo k porušení protokolu z jejich strany, a zde mohlo jít například o odmítnutí zapisovat diktované, z důvodu, že to dotyčnému "přišlo divné", nebo opomenutí doplnit obětinu na oltář, spustil se dobře kalibrovaný alarm, zahrnující náhlá a podivná onemocnění, ale i jemnější formy pro pokročilé, jako třeba zdánlivě náhodná setkání s individui nesoucími její pečeť či podobiznu, nebo třeba nezvykle hojný výskyt mrtvého hmyzu, zejména takového, který musel přiletět zdaleka.
    Alarm byl obvykle kalibrovaný na konkrétního adepta podle délky jeho vedení a ochoty spolupracovat.
    Jeden z posledních svěřenců, nenápadná starší venkovanka, projevoval známky mimořádné rezistence, a tak se často spustilo hned několik alarmů najednou. Bytost si uvědomovala, že dotyčná čelí kulturní bariéře, takže akceptovala její námitky s jistou blahosklonností. Nicméně pravidla je nutno dodržovat, a pokud chceme oživit kult v oblasti, kde se na něj již prakticky zapomnělo, nezbývá než honit lidské pomocníky do práce. Venkovanka naproti tomu oceňovala, že bytost převzala kompletní kontrolu nad jejími závislostmi, protože ve skutečnosti preferovala asketický životní styl, jen si ho obvykle mezi lidmi nedokázala prosadit. To se s přijetím patronátu změnilo a od jisté doby ji některé zlozvyky zkrátka nepokoušely a k jiným nebyla příležitost.
    Co se týče ochoty psát podle diktátu, nebyla na tom venkovanka příliš valně, ale přece jen jí byly diktáty nakonec milejší, než zánět středouší, naznačující, že tady někdo odmítá naslouchat.
    Bytost trpělivě čekala, až žena dopíše další odstavec. Mezitím stihla vyřídit několik požadavků na odstranění agresivních manželů na opačné zemské polokouli, zatrhnout jednu přestřelku a zařídit jinou, a vysvobodit jednoho ubožáka, kterého si doktoři nechali napíchnutého na hadičkách s představou, že na něm budou dělat pokusy. Bohužel pro ně byl pacient jedním z kmotřenců bytosti, a tak místo profesní slávy čelili vysvětlování svých postupů před lékařskou komorou.
    Nyní studovala nepříliš strukturovanou žádost své svěřenkyně, která se poněkud chaoticky svěřovala s jakýmsi před lety prodělaným traumatem (na jehož řešení se bytost osobně podílela) a zmiňovala souvislost s jakýmsi dobrákem, který nyní sice neškodil přímo jí (kmotřencům této bytosti zpravidla nikdo neškodí, a když, tak maximálně jednou), ale měla pocit že vidí před očima opakující se scénář z mládí a to ji poněkud retraumatizovalo. Hlavním problémem žádosti bylo to, že škůdce neútočil na adeptku osobně, takže oprávnění zasahovat bylo více než sporné.
    Bytost nyní zvažovala tři varianty jak se situací naložit. Nejjednodušší by bylo žádost jednoduše zamítnout jako bezpředmětnou, a využít příležitosti k poučení o formálních náležitostech takové petice. Kdysi, když jí reálně teklo do bot, uměla to adeptka zformulovat líp. Nevýhodou by bylo, že se nikdo nic nenaučí. Další možností bylo sejmout ochranu a dovolit škodičovi, aby škodil cíleně venkovance. Tím by se zásah stal oprávněným. Třetí možnost byla přivést ke spolupráci s bytostí někoho z postižených. Bylo zjevné, že se do toho kmotřence nechce. Ještě stále byla v zajetí lidského pohledu na věc a potřeby obhajovat si věci před profánními osobami. Další překážkou byla možnost odmítnutí ze strany člověka a předvídatelné následky. Bytost konstatovala, že venkovanka je především alibistka a nechce si pálit prsty.
    Bytost rozhodla, sepsala oddůvodnění rozhodnutí, a nahrála je do energetického systému venkovanky. Momentálně se výsledek stále ještě zpracovává, a proto nelze předjímat, co se nakonec stane.