Kněz, šerif a rozlitý víno - 2. část

 Z cyklu: Zloděj pražců

                Rozhlížel jsem se kolem a zahlídnul ho. Seděl na perónu na něčem, co bylo zabalený do nějakýho starýho hadru, a zuřivě čmáral do notýsku. Už jsem si zvyk, že k hospodě U posledního pražce se stahuje všelijaká verbež, takže mě nevyved z míry notýsek ani falešnej plnovous. Co mě zaujalo byla věc, na který seděl. Nápadně se totiž podobala sudu.

Došel jsem až k němu, ukázal mu placku a povídám "John Doe, pomocník šerifa, a co ty seš zač?" a von na to "to je ale opravdu dobrá otázka". "A odpovíš mi?" "Bylo by samozřejmě přehnané předpokládat, že by kdokoli mohl pochopit sofistikovanost mojí odborné práce. Je hezké, že se zajímáš o můj výzkum. Samozřejmě se rád podělím o své hypotézy, o které je ve světě velký zájem." "Jak se jmenuješ?" přerušil jsem ho. Nesl to nelibě, evidentně chtěl vyprávět o svých úspěších. Abych ho trochu navnadil, zeptal jsem se jinak. "Jak se jmenuješ a co máš na práci?"

"Jsem speleoarcheoarachnolog. Samozřejmě je nereálné předpokládat, že víš, co to je. Znamená to, že jsem věhlasný a jediný odborník na výzkum všeho, co je pod zemí, nebo ve skále a podobně, ovšem jen v případě, že se u toho najde svlečka." řekl hrdě, a pak potichu zamumlal "a zlatý hodinky".  "Jmenuji se "Jenž míří do hor" a toto jméno mi dala moje adoptivní indiánská rodina, kterou jsem opustil, když se přiblížila armáda konfederace, což jsem čirou náhodou věděl, protože jsem den předtím mluvil s velitelem. Bohužel moji rodinu odvezli do rezervace a tak se od té doby naplno věnuji vědě. A protože vidím, že jsi představitel státní moci, velkoryse ti nabízím, že s tebou budu aktivně spolupracovat. Zde jsou mé poznámky. Je tam zapsáno, kdo do hospody vešel, kdo z ní vyšel, seznam cestujících vlaků za čtrnáct dní zpátky a další důležité informace." Napadlo mě, jestli taky neutek z toho ústavu pro choromyslný, ale notes jsem si vzal, třeba se tam najde něco užitečnýho.               

Trval na tom, abych mu vystavil úřední potvrzení o převzetí důkazního materiálu. Potěšilo ho, když viděl, že na potvrzení je skutečná úřední pečeť. Prohlížel si ji jako svátost, až jsem měl podezření, jestli nemá nějaký nekalý úmysly. "Nikam neodjížděj, možná tě budu potřebovat" zabručel jsem, ale on se začal dušovat, že rozhodně neměl v úmyslu odjet, teď když to začíná bejt tak zajímavý. "Podívej se do zápisníku na konec, je tam něco, co tě určitě bude zajímat." řekl tak přesvědčeným tónem, že jsem se kouknul rovnou. Ale bylo tam jen napsáno, že když přijelo do hospody dneska ráno zásobování, přivezli o dvacet beden Tygra míň, než kdykoli předtím. Našel jsem tam taky přesnej den, kdy nastoupila do služby Laurie, a den, kdy zmizela, totiž včerejšek. Podle tvrzení Jenže odcházela po svých, v dobrý náladě, a nebyla sama.

                Poděkoval jsem Jenžovi za snahu, strčil zápisník do kapsy a šel hledat Jacoba, abych se s ním podělil o nové poznatky. Díky Jenžovi, pokud se mu dalo věřit, jsme měli přesnej popis tanečnice, kterej upřímně řečeno moc neodpovídal tvrzení Frankieho o "sladké malé hruštičce" - a měli jsme popis jejího společníka. Třeba si jich všimnul ještě někdo. Pak jsem si ale na něco vzpomněl a vrátil jsem se k Jenžovi: "můžu se kouknout na čem to sedíš?"

"Já to sem nedal, to tady už bylo" neochotně se sesunul na zem. Ukázalo se, že je o hlavu menší než já. Stáhnul jsem zaprášenej hadr a spokojeně koukal na sud. Zkusil jsem ho nadzvednout, ale vypadal plnej. Před hospodou stál v tu chvíli hlouček chlapů, tak jsem na ně křiknul, ať seženou Frankieho, ale fofrem.               

"Je tohle ten tvůj zatracenej sud?" zeptal jsem se ho, když dorazil. Vypadal strhaně a zničeně a nález sudu mu náladu moc nezlepšil. "Jo, to je von. Chlapi, pojďte mi to pomoct odnést do výčepu." A tak odtáhli sud do výčepu, narazili ho, a zjistili, že je skutečně plnej pampeliškovýho vína.

                Mezitím jsem se chlapů vyptával, jestli neviděli týpka, co vypadá jako puberťák a ženskou, co nosí příčesek a má ksicht jako buldok. Někdo si vzpomněl, že viděl zdálky nějaký lidi, jak nakládají na drezínu bedny s Tygrem. "Zlosyn!" zamumlal Frankie zlověstně. "Nevím, jestli se to tak dá říct, Frenkie. Podle svědků s ním odešla dobrovolně." "Ty mi nerozumíš", rozčílil se Frankie. Ten chlap se jmenuje Zlosyn. Prodává drezíny a taky staví baráky. Pomáhal mi dát do kupy tuhle hospodu. "Nevíš, proč by s ním tanečnice odešla? Pohádali jste se?" "Ne, to ne", polekal se. "Já Laurie miluju. Ale vona furt básnila o nějakým vodním mlýnu. Chtěla stavět barák, kterým by protékal potok. Prej ví ještě o jedný hromadě pražců. A Zlosyn ji v tom podporoval. Nasliboval jí, že jí postaví na potoce pražcovej hrad." "Jak, o ještě jedný hromadě? Co má Hoary Laurie společnýho s pražcema?" podivil jsem se, ale Frankie už neřek ani slovo. Seděl jak hromádka neštěstí za barem a předstíral, že počítá tržbu. 

                Jacoba jsem našel u koní. "Mám deja vu" řekl. "Není správný, aby se věci pořád motaly takříkaje v kruhu. Je na místě to rozseknout. Vrátíme se do Round City a pátrat budeme zejtra. Vezmeme si s sebou pár chlapů a zásoby. Člověk nikdy neví, co se může semlít."

                V noci byla tma. V tý tmě svítily oči kojotů a byl cejtit kouř ze signálních ohňů. K něčemu se schylovalo, ale my jsme to ještě nevěděli.

                Ráno se před salónem válela mlha a na botách jsem měl sražený kapičky vody. V baru bylo pozdvižení, všechny holky byly vzhůru a jedna přes druhou pištěly, že v noci viděly ducha. Šerif a Mab ještě chrápali a nikdo jim to neměl za zlý. Byl jsem rád, když jsme nasedlali a vypadli. Vepředu jsem jel já a Jacob, kterej teď v podstatě dělal práci šerifa. Vedle Jacoba běželo podivný zvíře s vykulenejma očima a velkejma zubama. "Co to je?" zeptal jsem se netaktně. "Vzal jsi s sebou chupacabru?" "To je chihuahua, mexickej pes. Je celkem vostrej. Říkal jsem si, že se třeba bude hodit." Za náma jelo pár chlapů na koních a vedli dva koně bez jezdců. K hospodě U posledního pražce jsme dorazili kolem desátý. Frankie seděl na pražci před vchodem a vydával kvílivý zvuky. Bylo to poprvé, co jsem u něj viděl harmoniku. Když si člověk odmyslel, že je to zrovna Frankie, dalo se to vlastně poslouchat. Jacob zastavil koně a hodně pomalu povídá: "Frankie, myslel jsem, že bys třeba rád jel s náma. Nasedej." Další, koho jsme chtěli mít na očích, pozvání nepotřeboval. Jenž míří do hor se vynořil zpoza baráku a hrnul se rovnou k nám, nejspíš se bál, že mu ujedeme: "Vidím, že máte koně navíc. Pochybuji, že vás to mohlo napadnout, neboť jste jen prostí venkované, ale navrhuji vám, že pojedu s vámi. Koneckonců vám mohu být užitečný."

                Jeli jsme podél železniční trati a každým krokem se vzdalovali od Round City. Za zádama nám zmizela Hospoda u posledního pražce a před náma na obzoru se začal vynořovat skalní útvar načervenalý barvy. "Jo, tam" potvrdil můj předpoklad Jacob. "Tomu šutru se říká Falešnej zub. Kdybych chtěl přepadávat vlaky, je to ideální místo na kutloch." Přiblížili jsme se na dohled a viděli vedle trati odstavenou drezínu. Od ní se klikatila pěšinka přímo ke skále. Popohnali jsme koně a za chvíli jsme viděli, že Falešnej zub má kaz - nenápadnej otvor šachty v rovině terénu.

                Nechali jsme pár chlapů před vchodem, aby hlídali koně. Zbytek šel s náma dovnitř. Prvního jsme nechali jít Jenže, protože tvrdil, že se vyzná ve všem, co je pod zemí. Za ním jsem šel já a Jacob, a za náma dva chlapi, co hlídali mezi sebou Frankieho. Psa jsme nechali venku u koní.

                "Hagen!" zaječel najednou Jenž míří do hor. Proti nám vyletěl vyděšenej netopýr. Kromě strašidelný ozvěny se nedělo nic. Jenž se omlouval, že vrazil ksichtem do pavučiny. "Dejte tomu pitomcovi roubík" řekl naštvaně Jacob a tak se taky stalo. Šachta se mírně svažovala a brzy nás vyvedla pod převis, obrácenej na vyhřátou sluneční stranu. Pod převisem to vypadalo, že si tam někdo zařídil mansardu. Pár pohodlnejch křesílek, kdoví odkud ukradenejch, obklopovalo masivní ohniště, ze kterýho stále stoupal kouř. Nad ohništěm se udilo několik párů netopýrů. Úplně u skály ve stínu byla napůl zahrabaná bedna s Tygrem, půlka flašek byla už vypitá, a dvě flašky úplně chyběly. Frankie se rozplakal, bylo toho na něj evidentně moc.

                Stoupnul jsem si zády ke skále a zadíval se do krajiny. Před náma se mírně svažovalo údolíčko jak z kolorovaný pohlednice. V zákrutech stříbrně se lesknoucího potůčku se tyčilo cosi, co vypadalo jako sklad stavebního materiálu. Ozývalo se odtamtud bouchání jako když někdo stlouká kusy dřeva k sobě. Když jsme se přiblížili, zahlídli jsme u potůčku postavu v ženskejch šatech, jak máchá prádlo. "Laurinka" vydechl Frankie a z koutku mu vytekla slina. To mě natolik znechutilo, že jsem se radši koukal před sebe - a že bylo na co koukat. Pradlence zavalité postavy se v zápalu boje s mýdlem svezl z hlavy příčesek, a odhalil zdánlivě vysoký čelo. Ten ksicht jsem už někde viděl.

                Od hromady čehosi, co vypadalo jako pražce, se přiřítil nedospěle vypadající chlápek. Postavil se vedle pradleny, vzal ji kolem ramen, cosi jí šeptal do ouška a drze se po nás díval. "To je on, Zlosyn. Unesl moji tanečnici!" křičel rozčileně Frankie. Jenž míří do hor něco huhlal, ale přes roubík mu nebylo rozumět. "Tanečnice je tady dobrovolně, že jo, zlato?" povídá ten mládenec. Za normálních okolností by na tom něco bylo, ale tady se vyskytlo pár nesrovnalostí.

                "Víš, že za únos je provaz?" zeptal se Jacob nevzrušeně. Pravda byla taková, že by nám nevadilo, kdyby je někdo unes všechny včetně Jenže. "Tak řekni něco, kočko!" povídá ten mlaďoch. Naše pohledy se upřely na tanečnici. Byl to náš starej známej z pražcový bobří hráze, jen měl na sobě slušivý proužkovaný šaty s krajkou kolem krku. 

                "Koukni, Zlosyne" povídám já, "po týhle osobě je vyhlášený pátrání, utekla z ústavu pro choromyslný. Přece si nechceš vzít na triko únos nesvéprávnýho. Jestli je vaše láska opravdová" dodal jsem škodolibě "můžeš přece za svým dvojplamenem chodit. Návštěvní hodiny jsou od tří do pěti každej den a v neděli už od oběda. Tak se rozhodni." 

                "Život nemá smysl" zakvílel Frankie, rozběhl se a pokusil se spáchat sebevraždu skokem do pražců. To mu sice nevyšlo, ale šlápl na flašku od Tygra, blbě spadnul a rozbil si nos. Po poradě jsme došli k závěru, že on ani Zlosyn nic zásadního nespáchali, snad vyjma tý ukradený basy piv, což by nebyl ani přestupek. Nechali jsme je spolu, ať si to vyříkají a aby jim nebylo smutno, hodili jsme jim na krk i Jenže, kterej se odmítal hnout z místa, protože byl přesvědčenej, že v šachtě, kterou jsme přišli, je strašidlo. 

                Osobu v krinolíně jsme museli odtáhnout násilím, mlela něco o tom, že se uvidíme u opatrovnickýho soudu. Venku jsme ji hodili přes sedlo a vrátili do sousedního okresu do ústavu. 

                Nakonec jsme se všichni sešli u starýho Leeho, a dali si saké. To jeho pivo s tygrem na etiketě se totiž nedá pít.