Kněz, šerif a rozlitý víno - 1. část

Z cyklu: Zloděj pražců

     Nová tanečnice – striptérka v baru U posledního pražce zamíchá kartama. Je tam šero, svítí se petrolejem.. a majitel nemá zájem na tom, aby se pravda ukázala. Kam zmizely sudy s pampeliškovým vínem? Čí je kostlivec ve skříni? Dorazí kněz bezpečně do Round City? Setká se Jacob s druhým pomocníkem šerifa? Kde vůbec je? 

    Tento příběh volně navazuje na povídku Zloděj pražců a Hospoda u posledního pražce.

    Vlak se skřípěním zabrzdil ve večerním šeru. Oblak prachu nenechal nikoho na pochybách, že se blíží večerní bouřka. V takovým počasí je nejlepší zalízt do nejbližší knajpy a čekat, až se to přežene.
    Kazatel v legrační starodávné komži křepce přeběhl přes zválenou plochu, kterou tu honosně nazývali nástupištěm. Proti tmavnoucímu nebi se tyčila nepěkná stavba s očouzenými základy. Před vstupními dveřmi tvořily tři pražce improvizovaný schůdek, na jehož pravém konci se krčila schoulená postava s nepříliš přesvědčivým falešným plnovousem. V ruce žmoulala potrhaný zápisník a tupou tužkou v něm cosi horlivě škrtala. V průčelí stavby se houpala nepořádně připevněná cedule s hrdým nápisem Hospoda u posledního pražce. Sluha Boží zaváhal, ale pak pokrčil rameny a vecpal se do lokálu. Nějak už to tu přečká.
    Vybavení nálevny bylo v pravém slova smyslu nouzové. Nábytek pamatoval vesměs několik majitelů, kteří se ho pravděpodobně nevzdali dobrovolně. Stěny, pokud šero dovolilo, dekorovaly podivné diplomy a certifikáty, o jejichž pravosti se dalo upřímně pochybovat. Bylo tu ručně kolorované prohlášení, že majitel podniku, jistý Frankie Freakie, je nejlepším sommeliérem všech dob, a uděluje se mu právo nalévat ze svých sklepů pravé pampeliškové víno. Vzhledem k tomu, že nemovitost nebyla podsklepená, návštěvníka to zjištění nijak neznepokojilo. Dále tu byly dvě vypsané odměny na šerifa živého či mrtvého. Při podrobnějším prostudování bylo zřejmé, že se jedná o neumělé falzum. Potom diplom z nějaké evropské univerzity udělený na jméno, které nebylo návštěvníkovi povědomé. Text diplomu hlásal, že jmenovaná osoba absolvovala studium oboru parazitologického a entomologického a má oprávnění hledat hnidy a umísťovat štěnice. Zbytek byly prastaré daquerotypie různých ženštin, jež se zdály být nedostatečně oblečené a v podivných obskurních polohách a staré reklamní plakáty s nápisy jako Pijte Tigra, nebudete mít vlka. Vetřelec využil šera a toho, že sál byl přeplněn, a stáhnul se do temného kouta dál od baru. Takhle tu přečká nejhorší počasí, pokud ho dřív někdo nepřijede vyzvednout, a nemusí konzumovat nic podezřelého.
    U baru došlo tou dobou k jakési strkanici. Majitel, uštěkaný mexický přičmoudlík trpasličího vzrůstu, obvinil jednoho z návštěvníků, že mu odcizil pražec, na kterém si zaznamenával částky, jež mu dlužili zákazníci. Vypadalo to na pořádnou melu, když někdo zvenku kopnul do dveří, dovnitř strčil prošedivělou hlavu mulat ve strakatém ponču, a zařval: „je tu někde důstojnej otec Finch? Posílá mě šerif.“ Chlapi v lokále se začali rozhlížet, ale to už církevní postava potichu vyklouzla ze dveří a vděčně následovala narušitele. „Jsem pomocník šerifa, vezmu vás na starou poštovní stanici, počkáme tam než se bouřka přežene. Tady bysme nejspíš oba přišli ještě k úhoně. Ten barák je tak nasáklej karbidem, že z toho majiteli hráblo. Máte nějaký zavazadlo?“
    Kněz nějaký zavazadlo měl, a to bylo rychle upevněno na střechu dostavníku. Jacob se vyškrábal na místo kočího a koně se rozběhli. Za hodinu zastavili u skalní stěny a nakvartýrovali se dovnitř bývalé poštovní stanice, kde čekal kotel polívky, kafe, a provizorní lůžko, kdyby se počasí nechtělo umoudřit. „Budu daleko klidnější, když přenocujete tady, důstojnej pane.“ bručel Jacob a sám se zhroutil na malou trojnožku u dveří, kde mínil strávit noc se zbraní v pohotovosti. Provozovatel obou poštovních stanic osobně přítomen nebyl, neboť byl na obchodní cestě do sousedního okresu pro ječmen. Stará poštovní stanice sloužila kdysi dostavníkové poště. Později zajížděl do městečka vlak, ale pak se stala ta záležitost s pražci, a pošta i cestující přestupovali na dostavníky na konečné stanici, asi dvě hodiny jízdy vzdálené od Round City. Bývalá poštovní stanice zhruba v polovině cesty teď sloužila jako příležitostná ubytovna pro orgány státní moci a podobné živly, neboť i šerifovi pohůnci občas potřebují mít kde hlavu složit. Nacházela se v příhodné vzdálenosti od města i od poslední stanice vlaku, což usnadňovalo dostupnost oběma směry. Malý oddíl šerifa Smithe byl díky tomu operativnější a výkonnější. Zároveň šlo samozřejmě o preventivní opatření, nikdo nestál o to, aby se v bývalé poštovní stanici usadila nějaká chátra.
    Měl bych se představit. Jmenuju se John Doe a jsem dočasnej pomocník šerifa Smithe v Round City. Poslal mě sem můj šef z Rightfull Town. Šerif Smith je jeho kamarád ze základní školy. Společně se starším pomocníkem Jacobem vyšetřujeme místní zločiny. Šerif Smith zatím vysedává ve výčepu u slečny Mab, která není slečna, ale vdova, a plánujou společnej podzim života. To byl taky důvod, proč dneska po poledni šerif poslal Jacoba na stanici vlaku. Pár tejdnů předtím posílali s Mab hromady dopisů do města a hromady dopisů přivezla zase pošta zpátky. Vypadalo to, že se chystá nějaká rodinná událost.
    Venku se schylovalo k typický písečný bouři, a Jacob dostal pokyn, pokud by se počasí zkazilo, počkat radši s otcem Finchem na starý poštovní stanici. Nová poštovní stanice nebyla pro tyhle účely vybavená, šlo v podstatě jen o překladiště pošty a balíků. Navíc stála hned vedle hnízda neřesti, jak místní říkali hospodě U posledního pražce, a existovalo určitý riziko, že se tam člověk v klidu nevyspí.
    Zatímco venku zuřil vítr, děvčata se snažila a vyzdobila celou nálevnu barevnými girlandami a lampiony. Mab nervózně pobíhala po baráku a všechno organizovala. Jacob se měl vrátit až ráno s knězem a tak jsem se proaktivně nabídnul, že vypomůžu na baru, aby se s tím nikdo nemusel zdržovat. Bylo tu jen pár chlapů z města se svejma obvyklejma sklenicema kořalky. Zádumčivě popíjeli a zírali na ten šrumec. V deset večer jsem zavřel a s načatou flaškou zalez nahoru do svýho pokoje. V noci byl klid, jen vítr trhal okenicema. Kolem jedný v noci se přehnal déšť a trval asi hodinu.
    Ráno mě probudily sluneční paprsky. Vzduch byl ledově ostrej a krajina svítila sytou barevností, jakou jsme tu dlouho nepamatovali. Kolem devátý jsem uslyšel hrkání kol a dupot koní a do salónu vpochodoval odpočinutej Jacob s otcem Finchem. Obřad byl krátkej a vcelku civilní. Kolem poledne už byl šerif majitelem podniku a Mab se všem s chichotáním představovala jako paní Smithová. Otec Finch se usadil na baru odkud připíjel novomanželům a vysvětloval děvčatům nuance věrouky. Vypadalo to na nekonfliktní pohodovej den.
    Kolem pátý odpoledne byl Jacob připravenej hodit pátera Finche zase na vlak. Neměl jsem co na práci, tak jsem navrhnul, že se k němu přidám. Jacobovi se to hodilo. Já pojedu na koni a druhýho koně povedu. On odveze důstojnýho pána dostavníkem. Dostavník pak nechá na poštovní stanici na nádraží a zpátky se oba vrátíme v sedlech. Je to rychlejší. Vedoucí pošty by měl už bejt zpátky, čekat na nás a postarat se o koně. Odvezli jsme teda otce Finche na nádraží a posadili ho do vlaku. Tahle část naší mise proběhla bez problémů. Jacob šel odevzdat poštovní dostavník příslušnýmu úřadovi. Zatímco tlachali, vyletěl z hospody U posledního pražce jako špunt z láhve sám majitel Frankie Freakie a ječel: „Pomooooooc! Přepadení!“ Vypadalo to jako hodně nepovedenej divadelní skeč. „Co se stalo?“ zeptal jsem se ho soucitně. „Ukradli vám pražce?“
    Ječení přivolalo Jacoba. Byl jsem rád, že jsme na výslech poškozeného dva. Frankie se postupně uklidnil, pokud toho byl schopen, a vyprávěl nám neuvěřitelnej příběh, kterej doteď nechápu. V kostce z jeho sdělení vyplynulo přibližně toto: Před několika dny najal novou tanečnici, která si říkala Hoary Laurie. Včera večer se dostavila a měla tancovat u baru, aby zvýšila obrat. Během jejího představení ale někdo převrhnul lampu. Frankie se štamgastama se snažili zabránit požáru. V nastalém zmatku tanečnice zmizela (slovy Frankieho ji někdo unesl, o čemž jsme ovšem s Jacobem měli oba důvodné pochybnosti) a taky se ztratily peníze z kasy a sud pampeliškovýho vína a basa piva Tygr, který Frankie kupoval od starýho Leeho ze sousedního okresu. Tahle část příběhu vypadala racionálně, a tak jsme vyzvali Frankieho, aby nám ukázal, kde přesně stál sud vína a basa piv před loupeží. Od něčeho jsme se odpíchnout museli.
    Následovali jsme Frankieho do toho jeho pajzlu. K našemu údivu nešel za dveřma k baru, ale přímo k protilehlý zdi. Tam odšoupnul hromadu pytlů se slámou a objevily se malý dvířka ve zdi, za kterýma se skrejvaly uzounký schody, co vedly až do podkroví. Nikdy bych nečekal, že v týhle ratejně najdeme něco tak sofistikovanýho. Vyškrábali jsme se nahoru a zjistili, že máme dírou, šikovně vydlabanou v podlaze, celej výčep jako na dlani. Frankie nám s určitou hrdostí vysvětlil, že sem občas posadí někoho ze svejch lidí, aby mu dávali pozor na bar. V rohu podkrovní místnůstky se válela prázdná basa od piva a Frankie nám ukázal, kde podle něj ještě včera stál plnej sud pampeliškovýho vína. Nebylo tam nic, co by mě o jeho tvrzení přesvědčilo, ale za to tam stála stará skříň, tak jsem ji otevřel, což se ukázalo být poněkud ukvapené. Ze skříně na mě totiž vypadl kostlivec v háčkovaný uniformě Armády spásy.
    Jacob si zatím zapsal rozměry ztracenýho sudu a taky podrobnosti o dvaceti chybějících lahvích Tygra. Obrátil jsem se na Frankieho, co má znamenat ten kostlivec, ale ten jenom cosi zmateně koktal a nebyla s ním rozumná řeč. Vytáhli jsme kostlivce a táhli ho po schodech dolů a ven na světlo. S trochou škodolibosti jsme ho posadili na schůdek z pražců u vchodu do knajpy. Frankieho jsme zatím svěřili štamgastům a nechali ho brebentit o zavražděný tanečnici. Při prohlídce na světle jsme zjistili, že kostra je pospojovaná drátama a evidentně někde sloužila jako výuková pomůcka. Určitě teda nešlo o ztracenou tanečnici. Na levý loketní kosti jsem našel mrňavou cedulku, ze který jsme pochopili, že kostlivec patří výzkumný laboratoři Ústavu pro choromyslný – zrovinka tomu ústavu, kam jsme nedávno vraceli zloděje pražců. Aspoň jedna záhada byla teda vyřešená.
    Přeměřením světlý šířky schodů do podkroví jsme prokázali, že sud popisovanejch rozměrů tam nikdy bejt nemohl, protože se tam neměl kudy dostat. Zbejvala teda ztracená tanečnice a pár lahví Tygra. Něco mi říkalo, že to bude spolu souviset.