Vloupání

    Jak málo slovy sdělit mnohé. Snažíte se vyjadřovat úsporně? Já tedy ano, protože jinak přijdu o posluchače. Klidně usnou.
    Třeba dneska ráno. Hlasité chrápání mého muže se na chvíli přerušilo, takže je jasné, že probudil sám sebe. Využívám toho, abych mu sdělila zásadní informaci dne. "Ahoj, vykradli nás." "Co ukradli?" okamžitě se napřimuje do sedu. "Sýr. Vánočka zůstala na stole, ale připadá mi taky ohlodaná, musíš ji pak zkontrolovat. A přihodila jsem jim k tomu vajíčko, co už druhej den leží na stole  v tomhle vedru."
    "Proč to neuklidili?" zakvílí zoufale a zhroutí se zpátky do postele. Dá-li se to vůbec nazvat postelí.
    "Nevím, asi si neuvědomili, že je dole blbě zavřeno" mírním stres a vracím balonek na jeho hřiště.
    To, že se dá pod dveřma celkem snadno protáhnout, a musíme před ně dávat trámek a zajistit ho uhlákem, to fakt není chyba dětí. Někdo ty dveře mohl dávno opravit nebo vyměnit. Asi tak před deseti lety. Jako všechno tady. Měla bych se fofrem přestat litovat, tak se snažím si představit, že jiné domácnosti také čelí pohromám. Třeba je vyplaví sousedi. No a my máme sousedy co kradou sýr. To je ještě v pohodě, ne?
    Zatímco bojuji s vrozeným pesimismem a snažím se najít na situaci něco pozitivního (dneska fakt nepřiberu ani gram, ale co je na tom vlastně dobrého?), muž využívá situace a opět upadá do hlubokého spánku. Vrátili se z ryb až nad ránem a potřebuje to dospat. Zatímco poslouchám jeho hlasité chrápání, rozjíždí se další kolo mých depresivních úvah. Radši toho nechám.
    Srkám horký černý čaj. Piju ho neslazený, abych zpomalila geneticky daný rozpad zbytku mých zubů. Kručí mi v břiše. Kočky před barákem s mlaskáním dojídají naši snídani.