Převaděč

 
    Dlouhými kroky umanutě rázoval kolem pletivového oplocení. Sotva jsem mu stačila. Cítila jsem, jak stoupá jeho bezradnost a mění se v zoufalou umanutost. Připlula jsem lesním šerem až k němu a vzala ho za ruku. Pojď, ukážu ti cestu. Sotva se na mě podíval. Dovedla jsem ho k malé brance ze zčernalých dřevěných latí. Málem ji nebylo vidět v břečťanu a přísavníku, tížícími plot, ale byla tam. Otevřela se na letmý dotek.
    Cítila jsem, že se uklidnil. Šli jsme vedle sebe pěknou pohodlnou cestou mezi zdravými smrky. Pod nohama jemně šustil měkký koberec z nánosů jehličí. Slunce sem neprobleskovalo. Cesta nás dovedla k lesnímu hotýlku. Tmavá fasáda z kulatiny připomínala slovenskou "kolibu". Před hotelem dlouhý stůl ze dřeva snad zčernalého povětším, snad natřeného nějakým dehtem, kdo ví.
    U stolu seděla veselá společnost. Některé tváře jsem znala. Většina z nich zemřela už dávno, ale někteří ještě byli počítáni mezi živé, i když jejich přítomnost v těle byla dávno sporná. Bývalí nepřátelé seděli bok po boku, vyprávěli si hrdinské příběhy a cinkali skleněnými půllitry. Dokonalá jarní idyla.
    Půjdeme tě zapsat, otočila jsem se na svého společníka. Vešli jsme do hotýlku. Za recepčním pultem stála mladá recepční nadpozemské krásy avšak i přívětivých tvarů. Hřejivá laskavost, která z ní vyzařovala, okouzlila i mě. Postrčila jsem ho dopředu. "To už zvládneš".
    Recepční se na něj soustředěně zadívala, jako kdyby na světě a v přilehlém vesmíru nebylo nic a nikdo jiný. Usmála se, jak to dokážou jen andělé. Odškrtla si něco v knize a pak prohlásila: "Honzíček Machatů, už tu na vás čekáme. Pojďte, doprovodím vás nahoru."
    Tiše jsem vyklidila pozici, tady už mě nebylo potřeba. Jeho matce bych mohla říct, že se dostal na dobré místo, ale ona by mi stejně nevěřila. Přijde na to sama, jiným způsobem. Někdy je nejlepší mlčet.