Nadějný talent

 

Pan P. nervózně pochodoval chodbičkou. Již několikrát se pokoušel otevřít dveře, lomcoval klikou, klepal, škemral, ale jediné, čeho se dočkal, byla čím dál upjatější tvář asistentky vydavatele, která mu ledovým hlasem pokaždé poručila, aby se usadil a počkal, neboť paní vydavatelka teď skutečně nemá čas. Asistentka byla mladá a arogantní. Její líčení nemělo chybu, šaty zdůrazňovaly přesně ty přednosti, které zdůraznit chtěla, a lodičky byly akorát tak tvrdé, aby pěkně klapaly, navzdory všudypřítomným huňatým běhounům, takže nikdo nemohl ignorovat, když se její vypracované nohy v hedvábných punčochách nesly ke dveřím kanceláře.

Pan P. si zoufal. Bylo to již několik dní, co se rozhodl, že přece jen vyjde s kůží do supermarketu a nabídne výkvět svého vnitřního života slovutnému vydavatelství, aby uspokojil svou touhu po vnějším uznání. Byl to perspektivní mladý muž, solidně vzdělaný, dobře zabezpečený slušně situovanou rodinou, a nic by nebránilo jeho oslnivé kariéře v pojišťovnictví nebo bankovnictví, kdyby ho jednoho dne poránu, zatímco si čistil zuby elektrickým kartáčkem se sonickou sprchou, nepolíbila múza. Byl to polibek spíše letmý a nijak závazný, ale pro pana P., který do té doby s múzami nikterak neobcoval, šlo o zážitek formativní a transformující. Nyní se tedy rozhodl, že plody tohoto spojení představí světu, a nemohl se dočkat, až se dozví od paní Vaňousové, jak velkým nákladem bude jeho životní dílo vydáno, a kolik autogramiád bude muset povinně absolvovat.

Paní Vaňousová byla hlavou, rukama, a hlavně peněženkou vydavatelství. To ona rozhodovala, které veledílo bude lákat čtenáře svým papouškovitě barevným přebalem za výlohou knihkupectví, a která slátanina je odsouzená k věčnému pobytu v pekle šuplíku.

Konečně zaklapaly znovu podpadky, tentokrát aniž by se pan P. pokoušel vylomit dveře do kanceláře, a asistentka s čerstvě obnovenou tvářenkou a ještě vlhkým leskem na rty vyzvala netrpělivého hrdinu tohoto příběhu, aby vstoupil, neboť paní vydavatelka na něj má přesně dvě minuty a pak jdou všichni domů, kancelář se zamkne, a už tam nikdo nebude.

Rozechvělý pan P. otevřel dveře a stanul tváří v tvář nejmocnější bytosti vydavatelství. Paní Vaňousová byla postavy prostřední velikosti, poněkud korpulentní, což vynikalo ve vypasovaném kalhotovém kostýmku barvy květů bramboříku. Kancelář voněla mátou a levandulí, jejichž esence se zvolna odpařovaly z aromalampy. Pan P., který byl zvyklý všímat si detailů, si povšiml pokrčeného koberce těsně před stolem své – jak doufal – budoucí velitelky. Zjevně chyba vznikla již při kladení koberce nebo stěhování nábytku, neboť záhyb byl poněkud sešlapán a na jeho spodní straně měl koberec sytější barvu. Paní Vaňousová měla na nohou bílé kozačky na platformě a panu P. připomínala nějakou hvězdu populární hudby z konce osmdesátých let, ale nemohl si vzpomenout kterou. Pan P. stydlivě klopil oči, a tak si nevšiml umně vytvořených lokýnek, vytvořených na čerstvě obarvených vlasech paní Vaňousové, ani si neprohlédl sbírku ocenění na stěnách, ani neocenil atypický nábytek od Bořka Šípka. Pan P. si musel přiznat, že se paní Vaňousové vlastně docela bojí.

„Mladý muži, musím běžet na poradu, a nemám na vás vůbec čas. Ale rozhodla jsem se, že si o tom vašem rukopisu musíme promluvit. Takže přijdete přesně za tři hodiny ke mně domů. Vypijeme si kávu a probereme to.“ S těmito slovy mu dala do ruky vizitku s adresou. Pan P. si matně vybavoval, že mu mladá sebevědomá asistentka otevřela dveře a pak je za ním zamkla. Netušil, jak se ocitl na ulici.

O nějakou dobu později šel pan P., stále ještě konsternován, po hlavní třídě. Pozvání ho mátlo, netušil, jakou povahu bude mít schůzka, která se blížila. Náhle si povšiml nápisu Květinářství. To mu dodalo trochu jistoty, paní Vaňousová je přece žena, květinou neurazíš, udělá si očko. Jako v tranzu vešel dovnitř, a ani si nevšiml, že přibližně sto metrů před ním nějaká dívka v malém náklaďáku vjela do davu turistů, čekajících na zastávce.

Prodavačka vyzpovídala pana P. ohledně jeho záměru a nakonec řekla: „Každá dominantní žena si o sobě myslí, že je éterická víla. Když nevíte, jestli je schůzka pracovní nebo osobní, kupte kapskou fialku. Ta nikoho do rozpaků nepřivede.“ Ochotně mu zabalila poslední ze zásilky kapských fialek, odškrtla si položku v knize, a pocítila úlevu. Neexistuje choulostivější květina, než kapská fialka. Konečně se o ni nebude muset starat. Nicméně věřila, že mu poradila dobře. Kapská fialka je krásná a zvláště žena staršího věku ji ocení, ať už má záměry s tím nešťastníkem jakékoli.  

Konečně nadešel čas schůzky a pan P., vyzbrojen fialkou v květináči, se snažil oživit zvonek na zahradní brance jedné z pěkných prvorepublikových vilek. Ozvalo se zabzučení, pan P. vešel do zahrady, pan P. vystoupal na nízké kamenné schody, otevřel si vchodové dveře, prošel prostornou vstupní halou – málem zakopl o stojan na deštníky – a než stačil zaklepat, otevřely se dveře, ve kterých stála paní Vaňousová, oblečená tentokrát do pohodlné bleděmodré teplákové soupravy značky Nike, přes kterou měla zavázanou maličkou zástěrku neurčité barvy, a řekla „pojďte dál“.

Pan P. předal květinu a byl usazen do velkého pokoje, jemuž vévodily repliky nábytku z osmnáctého století, vkusně zkombinované s minimalistickou modernou. V čele stolu seděl vysoký muž urostlé postavy a mohutných ramen, s vypracovanou muskulaturou. Měl na sobě košili a kravatu, ale neměl sako, takže se zdálo, že půjde přece jen o schůzku pracovní, ale nikoli přísně formální. Pan P. se posadil, vysoký muž řekl: „děkujeme, Zlatíčko“, paní Vaňousová před každého z nich postavila šálek, ze kterého voněla silná kolumbijská káva s čokoládovým akcentem, zasmála se a odcupitala do kuchyně. Oba muži chvíli usrkávali kávu, ale potom ten, který tam byl doma, zahájil diskuzi.

„Četl jsem ty vaše texty, mladíku.“

„A co si o nich myslíte?“

„Myslím si, že moje žena váš román nikdy nevydá.“

Pan P. cítil, jak mu ztěžkly nohy, špatně se mu dýchalo a rozbolela ho hlava.

„Moje žena říká, že její čtenáři by u vašeho románu usnuli nudou. Ale mě se ty vaše texty moc líbí. Tak moc, že vás chci zařadit do svého týmu.“

Pan P. polkl a zmateně se na pana Vaňouse podíval. Mlha, která zastírala jeho pohled, se pomalu rozpouštěla a v hrudi ho začala hřát právě vycházející naděje.

„Víte, mladý muži“ pokračoval pan Vaňous, „vás je na spisovatele škoda. Takový spisovatel si pořád jenom vymýšlí, zatajuje fakta, zamlčuje, tu si něco přidá, tu přifoukne, někdy i něco úplně předělá a vymyslí si něco, co se vůbec nestalo. Vlastně se dá říct, že čtenáře ohlupuje, oblbuje a balamutí. Ale vy, chlapče, vy máte na víc. Já jsem si ty vaše texty pečlivě prostudoval. Vy máte smysl pro detail. Nevynecháváte fakta. Všechno je důležité. Nic se nesmí přehlédnout. Každá replika je zapsána. Nevymýšlíte si. Držíte se toho, co se skutečně stalo. A to se mi líbí. Rád vás uvítám ve svém týmu. Stačí, abyste to tady podepsal. Budete perfektní, vynikající policejní zapisovatel.