On je mrtvej!!!

 Od rána mě plíživě začíná bolet hlava. Jsem unavená a nevím z čeho. "On je mrtvej!" napadne mě najednou. Ovládne to můj mozek. Řeknu to nahlas. "On je mrtvej." - "ale kdo?" ptám se taky nahlas. Nikdo z pozemšťanů tu není, můžu takhle blbnout. Třeba přijde odpověď. Ale odpovědí je jen další výkřik. "On je mrtvej!"
Ale kdo? - pomyslím si. A pak mi to dojde. Někdo potřebuje pomoct. Jenže - co říkala Petra? Když chceš odvádět duše, nepij kafe. A já zrovna dopíjím čtvrtý. Jenomže já jsem nic takovýho neplánovala. A už taky vím, kdo to tady tak vříská. Holka, kterou jsem kdysi znala. Smutnej příběh. Její partner skončil špatně a ona to skončila taky. Ani nevím, jestli ji stáhnul za sebou, nebo to prostě bez něj nezvládala.
Bohumila. Tak jí budu říkat. Pro tenhle příběh.
"Seš to ty, že jo? Budu to muset anonymizovat."
"Proč jako?"
"Protože je to tak lepší. Se s tím smiř. A nebo si na to vyprávění najdi někoho jinýho. Stejně nevím, proč to potřebuješ někomu sdělovat. Jestli jsi uvízla, tak by mělo bejt spíš důležitý tě poslat dál, ne?"
"Pořád za mnou chodil. Bylo to šílený. Ale teď ho nemůžu najít. Kde je?"
"Nejspíš tam, kam patří. A ty bys měla udělat to samý. Odpojit se a jít dál. Když jste se neuměli rozejít na zemi, tak aspoň teď. Proč jsi vlastně přišla za mnou?"
"Protože máš zkušenosti. A dokázala jsi to. Odpoutala jsi se od někoho, koho šíleně miluješ."
"Protože byl ztracenej. Jeho poslání v tomhle životě nebylo vedle mě. Museli jsme se odpoutat, aby mohl splnit svůj velkej úkol. A věř mi, dodneška - nevím, jestli bych dokázala bejt vedle něj a zůstat v klidu."
"Co s ním vůbec je? Žije ještě?"
"Pokud vím, tak dožívá v Dobřanech. A je mu tam (v rámci možností) dobře. Byla blbost ho chtít strhnout z jeho cesty. Ale může si za to trochu i sám. Tak moc chtěl mě potkat, že si vybral naprosto idiotský vtělení. Ale zase může bejt tam, kam se jinej osvícenej nemá šanci dostat. Na uzavřeným oddělení. Může někomu pomoct." - říkám to trochu nepřesvědčivě. Sama nevím, jestli tomu můžu věřit. Vzpomínky, který s tím souvisejí, mi otáčejí ve vnitřnostech nůž. Trhá mě to na kusy. Ale zároveň vím, že je to správně. On ví sám nejlíp, co musí splatit. A já mu u toho nesmím překážet. Nedala bych to. Pro tenhle život na sebe musíme (v rámci možností) zapomenout.
"Bohumilo, tvůj muž je mrtvej. I ty jsi. Musíte se vzchopit. Podle toho, co vidím, vy se už nepotkáte. Nemáte další společnej osud. Musíš to nechat bejt. Odseknout se."
Je překvapivě klidná. Ale ani já nevím, co má teď dělat. Hlavně nemyslet na její děti. To by jí nepomohlo. Musí koukat dopředu.
"Co děti? Mám jít za dětma?"
"Ať tě to ani nenapadne. Tvoje máma se o ně dobře postará. Teď už bude rozumnější. Zvládne to. Ty se musíš odpoutat."
"Co teda je potřeba?"
"Rozhlídni se. Nevidíš někoho kolem sebe?"
"Je tu tma. Taková červenohnědá. Je tu teplo. Příjemně."
"Vypadá to, že rovnou pokračuješ do dalšího vtělení, dítě. To by bylo super. Mysli na něco hezkýho. Zkus trochu spát. Pozdějc to může bejt náročný, tak ať ti nechybí energie."