Morgan - legenda o ztrátě ráje

    Prohlížím si z těsné blízkosti jeho kůži. Začínají na ní být vidět drobné kazy. Jeho vlasy mají barvu suchého písku. Předej mi svou sílu, žádám ho. Propojíme naše říše a svět bude vzkvétat.
    Nechápavě se usmívá a mě dochází celá ta katastrofa. Nemá žádnou sílu. Je jedním z mnoha. Vybaven jako syn králů, chodí světem se zodpovědností sotva sám za sebe. A spolu s ním jiní mnozí. Jsou jiný druh. Nejsou jako my.
    Když vládnu svému lidu, neznamená to nic jiného, že jsem jednotící součástí celku, koruna společného těla, jedné mysli. Jsme jeden organismus. Nikdy předtím jsem to nemusela definovat. Dýcháme jedním rytmem.
    Nikdo z nás nikdy nejednal sám za sebe. Neznáme to.
    Ty mi nerozumíš. Nejsi jako my. A co je horší - nikdo z vás tomu nerozumí.
    I já mám problém pochopit, s celou myslí, kterou mám k dispozici, od každého z mých souputníků, od celého bytí mojí říše, nechápu, jak se rozhodujete, jak chodíte po světě od ničeho k ničemu, bez jakéhokoli smyslu a cíle. Jsi jen krásný a to je všechno. Nemáš záměr, tvým záměrem je užívat si života, snad.
    Jako samotářská včela, jednají paralelně, myslí paralelně, pokud se to dá vůbec nazývat myšlením. Teď chápu, že je určen ke krátké spotřebě, jeho zmizení neohrozí nijak jeho druh, každý z nich je samostatný a nezávislý. Říkám si, že k našemu setkání snad nemělo dojít, ale vím, že to není pravda, běh dějin nezastavíš, a on je mojí záhubou, je zkázou mého světa. Nikdy se navzájem nedokážeme propojit a pochopit. I kdyby každé jednotlivé tělo naší kolektivní mysli našlo k sobě protějšek v jejich světě, naši potomci budou strádat absencí jejich bezbřehé nevinnosti, která by se ovšem klidně dala nazvat bezbřehou hloupostí a nezodpovědností. A ještě po tisících let budou marně hledat ztracenou sjednocenost, budou se pokoušet získat moc nad jinými zoufalci, aniž by se přiblížili k podstatě spolubytí a propojení. Budou z nich mrzáci a je to moje vina a zároveň se tomu nešlo vyhnout, protože kolo osudu se nikdy nemůže otočit v opačném směru. Nikdy se nepochopíme. Zapomenou co se stalo, a když si vzpomenou, strnou šokem, co se stalo. Celé věky budou hledat způsob, jak se propojit, jak najít ztracené bytí, jak do něj zapojit ty části sebe, které jsou tak lákavé a přitom tak neužitečné.
    Nejhorší na tom je, že i když tohle všechno vím, vím také, že nebylo možné se tomu vyhnout. Bylo jedno, který z nich to bude. Začali se objevovat jako toulavý hmyz. Dřív nebo později muselo dojít k propojení, které bylo koncem klidu.
    Zatímco znovu prožívám drama rozpadu mého světa, jiný exemplář, míšenec jako já, dědic toho jejich zmatku, loví svou zakutálenou ponožku pod postelí, podoben štěněti labradora. To že z plavosti jeho předka nezbyla ani památka nic nemění na jeho povaze. I když je pravda, že ti světlejší jsou mnohem natvrdlejší - a přitažlivější.
    Tohle a nic jiného nás připravilo o ráj na zemi. Jejich takzvaná individualizace spočívá v tom, že soutěží, kdo vypije víc piva a ještě dokáže zůstat naživu. Náš svět stagnoval - ale stagnoval krásně. Tohle je každodenní konfrontace s marností. Promarněný čas, promarněné životy. Nikdo to nechápe. A jim je to úplně jedno.
    V každém jednotlivci nějak žije genetika obou tak neslučitelných světů a nemůže najít funkční spojení. Jen zmar. Pane doktore, můžu se za váma zastavit? Myslím, že bych potřebovala zvýšit dávkování toho antidepresiva. Díky. Budu se těšit. Máte nádherné zelené oči.