Jako obvykle

     To ráno zářilo nebe jasně tyrkysovou barvou. Nad obzorem se občas objevila zcuchaná bělostná krajka malého obláčku. Fasády domů odrážely oranžově růžové ranní světlo. Kdesi vysoko se zcela potichu objevila černá tečka, připomínající mušinec na jinak dokonalé kýčovité pohlednici.
    Vitka nesla kornout s jahodovou zmrzlinou jako svátost. Podrážky nových lososově růžových bot dopadaly měkce na žluté žulové kočičí hlavy, jimiž bylo vydlážděno náměstí. Modrá sukně s malými růžičkami se vesele vlnila v teplém vánku. Mezi dlažebními kostkami prorážely světle zelené špičaté lístečky trávy. Bylo slyšet klapnutí, jak někdo otevřel okno. Kdesi nedaleko zaštěkal pes. Vzduchem se linula vůně jara a čerstvého pečiva.
    Potom nebe spadlo na zem. Kornoutek vypadl Vitce z ruky, ale nestihl dopadnout a umazat sváteční střevíčky. Na místě, kde ještě před chvílí šla šťastná malá holčička, byl náhle kráter velikosti obytného domu.
    Vitka si nepamatovala, kdy, kde a jak se dostala do chodby, kterou právě procházela. Prostor byl spoře ozářen lampami, jež drželi v rukách strážci v bílých hábitech přepásaných cingulem, pravidelně rozestavění podél obou stěn. Stěny byly zčernalé časem a snad i očouzené kouřem z lamp. Sražená vlhkost na nich vytvářela drobounké kapičky, které stékaly na podlahu a vytvářely kaluže čiré tekutiny v mělkých výmolech. Vitka necítila teplo ani chlad, vlhkost, ani vůni chodby. Šla dál až na konec, kde čekaly dveře z masivního plechu, natřené béžovým lakem, s malým obdélníkovým okénkem, skrze něž tlumeně zářilo teple žluté světlo výtahu.
    Vitka vstoupila do kabiny a ta se s ní neslyšně vznesla vzhůru. Výtah cestou několikrát zastavil a v různých patrech přistupovaly a zase vystupovaly mlčenlivé zamyšlené postavy. Vitka je chtěla aspoň pozdravit, ale nedokázala najít sílu vůle otevřít ústa.
    Konečně stoupala kabina posledním patrem a Vitka v ní zůstala sama a výtah projel posledním patrem a stoupal výš a výš a náhle se zastavil v prosklené kabině, kterou vstupovalo dovnitř sluneční světlo, dveře se samy otevřely, a Vitka vyšla ven do čerstvého jasného dne v otevřené krajině. Stála uprostřed rozkvetlé louky, nad kterou se do nekonečna klenula kopule čirého nebe.