Daruj krev - ušetříš život

 Povídka ze série: Jan Boleslav

     Josef se ploužil ulicí rychlostí umírající krysy. Kdysi hrdě vztyčené fialové číro, které v lepších časech barvil hypermanganem, splihle viselo přes levé ucho. Celkově ošuntělý dojem byl dokonalou společenskou maskou, ze které svítily jen živé černé oči, skenující vozovku hned u chodníku. Pod obrubníkem bývá vajglů nejvíc a občas se tam zakutálí i mince.
    Občas zvedl hlavu a monitoroval okolí. Jeho pohled se neustále vracel k novému billboardu, který se přes noc objevil na fasádě secesního rohového domu.
    "Nízkoprahové odběrové centrum" stálo tam. "Daruj krev, ušetříš život. Platíme v hotovosti. Odběry od jednoho dárce bez omezení."
    Konečně Josef usoudil, že vajgly došly, a vydal se pomalu směrem, který ukazovala šipka na billboardu. Mířila k domu, který se nijak nápadně neodlišoval od okolních, až na jeden detail. Všechna někdejší okna přízemí byla zazděna. Jen přímo na rohu byly pancéřované dveře, nad nimi nápis "nízkoprahové odběrové centrum - zvoňte" a vedle dveří elektrický zvonek.
    Josef chvíli okouněl kolem vchodu, a pak krátce zazvonil. "Okamžik, zabzučím vám. Pečlivě za sebou zavřete. Půjdete rovně a po schodech dolů." Pak se ozval bzučák, Josef otevřel dveře, bylo to opravdu namáhavé pro někoho, kdo nikdy manuálně ani jinak nepracoval, a vstoupil. Nad hlavou se mu rozblikalo červené světýlko s nápisem "zavírejte" a ozval se nepříjemný zvuk, připomínající pištění zabezpečovacího zařízení. Nebyly tu žádné dráty, které by mohl přestřihnout a odjet, a tak se Josef otočil a neochotně za sebou zavřel. Potom sestoupil po starých prošlapaných schodech do prostoru, který evidentně býval sklepem, prošel dalšími dveřmi, které se pro změnu otvíraly a zavíraly samy, a ocitl se v sterilně působící bílé místnosti s mnoha židlemi a velkou cedulí na stěně "čekárna". Josef usoudil, že je tam sucho a teplo, a spokojeně se usadil na jednu z židliček a začal se rozhlížet. Z místnosti vedly několikery dveře s nápisem "odběrová kabina - neklepejte - sestra vychází". V rohu byla knihovnička, zřejmě pro čekající dárce. Bylo tam pohozených několik zdravotnických časopisů s tématy jako transfúze, kompatibilita krevních skupin, RH faktor, srpkovitá anémie, a několik knih, které zřejmě pocházely z odúmrtě nebo od soukromých dárců, protože byly značně staré a opotřebované. Kromě Draculy zahlédl tam Paměti Dr. Jana Jánského, Sbírku receptů od Karla Landsteinera a Stmívání od Stephenie Meyer.
    Josef se začetl, takže ani neslyšel, že by se otevřely dveře kabiny. Najednou těsně vedle něho stálo andělské stvoření v obvyklém bílém zdravotnickém mundúru, se kterým kontrastovaly bohaté lokny černých vlasů s modrofialovým nádechem a smyslné purpurové rty. Josef zalitoval, že je kvůli letitému užívání pervitinu zcela impotentní, a nechal se nasměrovat do kabiny. Zcela zaujat krásnou laborantkou jen zpola vnímal, co mu sděluje.
    "Nyní vám odeberu malý vzorek, kolegové v laboratoři ho zkontrolují, a hned potom přistoupíme k odběru krve. Berete nějaké drogy?"
    "Jenom rekreačně" připustil Josef.
    "To vůbec nevadí, pravděpodobně máte nějaké rizikové markery. Nižší kvalita krve znamená, že dostanete o něco menší odměnu, ale tím se netrapte, můžete jednoduše chodit na odběry častěji."
    "A jak často se sem dá chodit?" zeptal se Josef, který si vzpomněl, že někde četl, že se nemá dávat krev častěji, než jednou za tři týdny.
    "Naši nejvěrnější dárci nás navštěvují po třech hodinách. Většinou se mezi jednotlivými odběry chtějí prospat, nebo si něco koupit za obdrženou odměnu. Samozřejmě pokud nepotřebujete jít ven, můžete si odpočinout v čekárně, nebo v kuřárně. Marihuana je zdarma k dispozici. Kde je kuřárna vám ukážu potom."
    Josef měl pocit, že se ocitl v ráji. Kráska prohlédla jeho ruce, konstatovala, že není kam zapíchnout jehlu, a když si dost vychutnala jeho zklamání a zděšení, s úsměvem mu napíchla přímo krční tepnu, odebrala vzorek asi tak do jednoho panáku, a jehlu uzavřela víčkem. "Teď počkáme, jak vás ohodnotí laboratoř" usmála se, a přitom jí vylezl z úst jeden bílý špičák. Aniž by cokoli dalšího řekla nebo udělala, náhle se vedle ní objevila další dívka, stejně oblečená, jen ohnivě zrzavá. Bez dalšího převzala vzorek tekutiny a zmizela, aby se za chvilku stejně nečekaně objevila a hlásila "Cé, osm nula pět".
    "Máte krev typu C, ta je celkem vzácná, bohužel míra poškození je značná, typ osm nula pět je ohodnocena na pět set korun za litr. Kolik potřebujete peněz?"
    "No, vlastně bych potřeboval dva klacky na piko.."
    "Dobře, odeberu vám tedy čtyři litry krve, pak se vedle prospíte, a pak uvidíme, jestli z vás ještě něco vymačkáme." Rozesmála se zvonivým smíchem a Josef si všiml, jak je nedočkavá a vzrušená a plná silné energie, a litoval že není mladší, zdravější a potentnější, protože takhle se na ni může jedině dívat se slinou v koutku, což upřímně nenáviděl, připomínalo mu to léta strávená v Dobřanech.
    "Tak se do toho dáme. Tady se položte. Josef si teprve teď všiml lehátka u stěny kabiny, za kterým se svíjely průhledné hadičky přístroje, který byl zřejmě skryt někde za zdí. Když se uvelebil na lehátku, laborantka mu připojila na jehlu na krku konec jedné z hadiček a ta se prakticky okamžitě naplnila krví, která proudila neznámo kam. Josefovi bylo slabo, ale ležel, takže mu to moc nevadilo, a propadal se do snu, ve kterém chodil podzemním bludištěm, brodil se v potocích krve, ve kterých jako v bazéně plavaly krásné dívky v zářivě bílých plavkách, cákaly po sobě rudou, ještě horkou krev, a radostně výskaly. Ze snu ho vyrušilo zabzučení přístroje a kráska řekla "hotovo", vyndala mu jehlu z krku, přejela rukou po vpichu aniž viděl, jestli v ruce něco drží, rána se zacelila, a dívka řekla, "pojďte, pomůžu vám vstát. Půjdeme do kuřárny nebo do čekárny?"
    Josef s motající se hlavou si vybral čekárnu, měl plán, že se tam prospí, a do kuřárny může jít potom. Dívka ho dovedla k jedné z židliček, cosi na ní stiskla, a židlička se rozložila jako lehátko, potom sáhla kamsi za sebe a vytáhla příjemnou chlupatou deku a Josefa s ní přikryla. Josef usnul prakticky okamžitě a zdálo se mu, že je na konziliu nějakých vědců, ti nad ním stojí, pokyvují hlavami, a jeden říká "vydrží maximálně ještě dva cykly, možná bychom si ho měli šetřit, céčko je vzácné" a druhý řekl "jaké štěstí, že nemusíme lovit smrtelníky v ulicích, to byl geniální nápad s tou laboratoří" a pak obraz zmizel a Josef se propadl do prázdnoty bez představ a myšlenek.
    Když se probudil, neměl ponětí, kolik uteklo času, stála nad ním zrzavá laborantka a podávala mu dva tisíce korun v malých bankovkách. "Pan profesor usoudil, že jste zesláblý, a měl byste s dalším odběrem počkat aspoň do zítřka. Neradi bychom o vás přišli."
    Josefova únava byla ta tam, cítil se skoro normálně, hrábnul po penězích rychleji než měl v úmyslu a chystal se vystřelit pryč. Tohle vypadá jedinečně, zítra přivede kamarády. "Počkejte ještě" vložila mu do ruky samolepku s nápisem "daruj krev, ušetříš život".
    "A přijďte zítra určitě. A jestli znáte někoho, kdo si chce také přivydělat, vemte ho s sebou."